K nejveselejším dnům po Novém roce patřil masopust. Masopust se slavil ve dnech předcházejících Popeleční středě, jíž začínal 40-ti denní půst, končící o Velikonocích. Protože se datum oslav Velikonoc mění, je pohyblivým svátkem i masopust.
Přípravou na masopust býval čtvrtek před masopustní nedělí, nazývaný „tučný čtvrtek." V mnoha usedlostech mu předcházela zabijačka. Tradičním jídlem byla vepřová pečeně s knedlíkem. Panovalo přesvědčení, že na tučný čtvrtek má člověk jíst a pít, aby byl celý rok při síle. Hlavní masopustní zábava začínala o masopustní neděli a končila maškarním průvodem v úterý před Popeleční středou. O půlnoci ponocný odtroubil konec veselí a příští den se všichni sešli v kostele na mši. V 16.století horlil proti maškarám Vavřinec Leandr Rvačovský, který psal, že lidé nadělají si sukniček kožených, chlupatých, vlčích, medvědích, vepřových, telecích, svinských, beraních, kozích, psích a tak se pitvoří. Muži v roucha ženská a zase ženy v roucha mužská se zobláčejí, ďáblům podobní se činí. Zčerní se a zamaží sazemi, kolomazí, smolou,…
Období čtyřicetidenního půstu z hlediska lidové víry mají význam především obyčeje konané o postních nedělích.
První neděle postní se nazývala černá, pravděpodobně proto, že během postu odkládaly zvláště ženy pestré oděvní součastky a halily se do černých šátků, plen a fěrtochů.
Druhá neděle postní v lidovém prostředí zvaná pražná podle postního jídla pražma. Pražma je jídlo zhotovované pražením nedozrálého obilí.
Třetí neděle postní nazývána kýchavná podle pověry, že kolikrát kdo tuto neděli kýchne, tolik roků bude ještě živ. Dříve existoval druh moru, jehož onemocnění se projevovalo kýcháním. V 16.století se psalo: „Jakž kdo kejchl, hned náhle umříti musil."
Čtvrtá neděle postní měla zvláštní postavení, neboť toho dne bylo povoleno uvolnit postní kázeň. Mládeži bylo povoleno sejít se na návsi a poveselit se. V tuto dobu také chodíval družba se ženichem navštívit dům, do něhož chtěli přijít na námluvy. Proto se tato neděle nazývala družebná.
Pátá neděle postní se nazývala smrtelná nebo smrtná. O této neděli byl obecně rozšířen zvyk vynášení smrti, morany. Tento zvyk nemá s křesťanskou liturgií žádnou spojitost. Původ tohoto zvyku je třeba hledat v pohanských dobách, kdy znamenal konec zimy a počátek jara.
Konečně poslední, Květná neděle, probíhala v duchu svěcení proutků kočiček, lísky, dubu a podobně. Zasunuté za obrázky svatých měly chránit dům před bleskem, zapíchnuté do pole zajišťovaly dobrou úrodu. Květná neděle připomíná den Kristova příchodu do Jeruzaléma, kdy jej lidé zdravili máváním palmovými listy.
Poslední týden čtyřicetidenního půstu před Velikonocemi se nazýval pašijový. Celou postní dobu provázelo mnoho obyčejů a pověr.
Protože přesně datum Ježíšova umučení v Novém zákoně nenajdeme panovaly prvních pár století spory o to, kdy Velikonoce slavit. Až v roce 325 svolal císař Konstantin takzvaný nicejský koncil. Tam bylo rozhodnuto-klíčovým dnem bude neděle po prvním jarním úplňku, který nastane po průchodu Slunce jarním bodem. Velikonoce mohou od té doby být mezi 22.březnem a 25.dubem.
Novotný Pavel