Letošní ročník mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro byl jako šedesátý v pořadí. Konal se od 12. května do 4. června 2005. Kdo nahlédl do oficiálního programu pražského jara dozvěděl se mimo jiné, že v neděli 29. května v 10.30 je v Křečovicích koncert v kostele sv. Lukáše.
Letošního roku měl koncert dvě části. Před hlavním oltářem zahrál houslový virtuos J. Suk a varhaník Aleš Bárta, skladby z tvorby Josefa Suka:
Melodie
Večerní nálada
Bagatela
Po té promluvil dirigent pan Libor Pešek, který se vyznal k Sukovy jako skladateli a jeho hudbě. Na kůru kostela zazněla skladba Josefa Suka Mše B dur. Tuto Mši B dur napsal Josef Suk jako konzervatorista čtvrtého ročníku ve věku 15 let. Později skladbu sám skladatel přepracoval v roce 1931 a nazval ji Křečovická mše.
Mši B dur "Křečovická" (originální verze 1888) zahráli:
Stamicovo kvarteto:
housle - Jindřich Pazdera, Josef Kekula
viola - Jan Pěruška
violoncello - Vladimír Leixner
kontrabas - Rudolf Andrš
varhany - Aleš Bárta
Kűhnův smíšený sbor:
sbormistr a dirigent - Jan Rozehnal
Koncert měl velký úspěch, což dokazoval dlouhotrvající potlesk.
K závěru uveďme řeč ing. Otakara Šourka, kterou pronesl 4. června 1935 nad rakví a hrobem J. Suka právě před 70 lety:
Novotný Pavel
Předrahý veliký příteli!
V zem, která Tě zrodila, skláníš se zas. Ve smyslu těchto slov básníkových odcházíš nám do země Své rodné obce, jež Ti byla nejdražším koutkem na světě. Po triumfální cestě, kterou jako slavný vítěz projel jsi naposledy před tváří národa vzrušenou a bolestí dojatou Prahou, ukládáme Tvé tělo v zemi Tvých drahých Křečovic, v nichž jsi se cítil nejšťastnějším, do nichž jsi se stále utíkal jako dítě v náruč milované matky a jejichž kraj se svými tajemnými hlasy jihočešství byl nejštědřejším zdrojem inspirace pro Tvé hudební myšlenky, když jsi v životě nejvíce trpěl a když jsi hledal pro svou bolest útěchu.
Klademe Tvé tělo po bok Tvých starostlivých a Tebou zbožně milovaných rodičů, jako tělo Tvé věrné, zlaté ženy Otilky leží na památném Vyšehradě po boku rodičů jejích, především po boku slavného Antonína Dvořáka, Tvého velkého, zbožňovaného tchána. V tom není rozloučení, v tom naopak jest i po smrti spojení dvou typických českých rodů muzikantských a spolu i dvou tak titánských a pro věčné časy nesmrtelných duchů, jako jste byli v českým umění Antonín Dvořák a Ty, Josef Suk. Jako mohutný peň vedle mohutného pně, se vzájemně se splétajícími a jednou půdou živenými kořeny a s obrovitými korunami, láskyplně se dotýkajícími, budete Vy, dva velikáni, státi se svými díly v úrodném sadě české hudby, jsouce pro věčné časy z největších jejích ozdob a také z nejbezpečnějších opor celého jejího dalšího vzrůstu.
Zlatý mistře Suku, za několik okamžiků spočine Tvoje tělo v zemi křečovického hřbitova, jehož "zapomenutým rovům" Tvé vznešené vděčné srdce věnovalo jednu ze Svých nejintimnějších a nejkrásnějších skladeb. S hořkou bolestí v duši dávám Ti jménem všech těch, kdož Tě měli rádi, poslední sbohem a ujišťuji Tě, že hrob, jenž bude chovati Tvé těl, nebude hrobem zapomenutým, ale naopak hrobem věčně vzpomínaným, věčně uctívaným a věčně slavným, tak jako to Tvoje geniální dílo.
Spi v něm v míru a pokoji!