Válečné zápisky vojáka 1914-1918
(I. DÍL)
[Křečovické listy 20/2007]

Rukoval jsem 27. 7. 1914 do Benešova a tam již bylo rušno. Od rána do večera se nosil mundůr, obuv, zbraně, všude plno lidu, takže je nemohli stačit obléknout. Mnozí se zase nechali obléknout do nového mundůru a šli domů. Pak přišli v civilu - tak do dělali mnozí a nanosili si obleků domů dost. V neděli byl dán rozkaz k odjezdu. Kolem kasáren a všude ve městě bylo žen a přátel těch, kteří odjížděli do té nejistoty. Všude bylo pláče, nářku, ale těšil stále jeden druhého, že to nemůže dlouho trvat, za 14 dní, že budem zas zpět, to byl úsudek každého. Navečer po nezapomenutelných okamžicích jsme 2. 8. 1914 vyjeli z Benešova a ráno jsme byli v Gmündu. Tam byla delší zastávka a snídaně. Po poledni jsme přijížděli k Vídni a již v předměstích nám házeli do vagónů láhve s vínem, cukroví, cigarety, ovoce a všude bylo velké nadšení mezi Němcema pro válku. Pak jsme po dlouhém Šíbování a přejíždění jeli přes Uhry, Osjek a tu jakmile se zastavilo na některém nádraží, každý běžel sbírat novinky a toho hned využili ti dobráci oficíři a malovali nám všechno důkladně válečně a Srby zvlášť jako nějaké čerty. Tím byl každý poplašen, zvláště v noci, když jsme ujížděli lesem, mnohému se zdálo, že tam stojí vojáci, míří na nás a již do toho stříleli. Kdyby nás tak byla viděla a dobře seznala srbská armáda - ti by nám byli teprve důkladně zatopili.

5. 8. 1914 asi ve 12 hodin v noci jsme vykládali ve Vlkovci a do rána jsme leželi na louce v rose, což nám tenkrát připadalo dost divné, neb byla dost zima a my nebyli zvyklí spát venku. Druhý den jsme vyšlí s plnou výzbrojí k Sávě a jelikož bylo velice vedro, reservisti tomu zvlášť nebyli zvyklí, mnozí již padali vysílením. Prádlo, kartáče a různé věci z toren vyhazovali a ulehčovali si jak kdo mohl. Pak nás naložili do parníčků a jeli jsme až do Březová Polje, odtud pak pěšky skrz pustiny a křoviny do Rázová, též i třen tam přijel, postavily se celty, lágrovaly, cvičili švarmlinie každý den i v neděli. Každou noc stráže zastřelili buďto psa, tele ikoně, zkrátka na vše co se v noci pohnulo se střílelo, neb v tom posti viděli vždy Srba. V pondělí se vše hnulo k postupu na Srbsko. Šli jsme celý den o hladu ač v kuchyních bylo uvařeno a jeli s námi, lidi padali únavou a tu jim pomáhali "dobráci" oficíři s koní levorvérem, stříleli po každém, kdo nemohl, nebo se mu nechtělo. Tak nás hnali celý den až do 11 hodin v noci. Nebylo možno jít neb cesta byla plná vozů, koní, vojska, automobilů, tak nás dali do oranice a přenocovali jsme do 4 hodin. Mezitím nám dali tu kyselou menáž a zas jsme šli až do Balatůn. Tam nás poslali hned na feldvachy na břeh řeky a již po nás Srbi stříleli, ač jsme je ani neviděli. Byl rozkaz večer, když se setmělo, každý vypálit 10 ran na protější břeh a to byly po celé frontě i kanóny.

12. 8. 1914 když se rozednívalo musel každý co nejrychleji vypálit 10 ran a tím byla naše linie osvětlena, takže Srbi měli dobrý cíl, byl přitom raněn laitnant Pechtl do nohy. V 9 hodin jsme byli odvoláni a šli jsme zpět přes Bělinu a tam jsme viděli naše první raněné a zakrvácené, takže se každý otřásal pomyšlením a nejistotou, co s ním bude dále. Za městem, velice znaveni, pozdě večer jsme měli odpočinek a tam jsme se sešli s píseckými bataliony, brzy nato byl alarm a Šlo se zas až do 12 hodin v noci, když jsme spali v poli bez jídla, ráno bez snídaně při hodném hladu jsme pokračovali a asi o 7 hodině jsme přišli přes Dřinu do Srbska (to bylo 13. 8. 1914) Jakmile se přešla řeka, což bylo jen při malém odporu Srbů, se pak postupovalo bez výstřelu aniž bysme vojsko Srbské viděli, stále ve čtyřstupech. Odpoledne jsme procházeli městem Prnavou a tam bylo všude plno bílých praporků, lidi spínali ruce a prosili nás, bysme jim nic nedělali, nosili nám ovoce a věci, ale nikdo nesměl od nich nic vzít ani se uhnout ze řady, nebo oficíři hned stříleli. Když se město přešlo, byly před námi veliké lesnaté vrchy na které se mělo útočit. Rozvinuli jsme se v řetěz a zůstali na místě, neb artilerie za námi se rozestavěla a začala střílet do těch vrchů granáty a šrapnely, což se mi velice líbilo, neb jsem to viděl prvně a neznal jsme -, dosud toho účinky.

V pátek ráno 14. 8. 1914 beze vší posily o hladu táhli jsme na ony strmé vrchy,,každý si ulehčoval jak mohl, takže cestou bylo plno věcí, prádlo, boty, celty, deky, pláště i torny a ještě se těžko šlo, koně ti padli neb neměli vody ani potravy. Večer jsme obsadili vrch, jenž nám skýtal dobrý rozhled, vpředu byly pole a planina, za námi bukový les. Chytli jsme volka, zabili a každý dostal kousíček masa, jelikož tam nikde nebylo vody, udělaly se ohníčky dole v lese a trochu se to očoudilo a již to každý hryzal, až skoro syrové. V sobotu jsme pokračovali v putování po vrchách. Jenže jsme změnili směr k jihovýchodu, ale zas o hladu. Odpoledne asi ve 3 hodiny jsme dostoupili nejvyššího kopce posledního, na kterém byla srbská střelnice. Přihnala se velká bouře a mraky se valily po vrchách a mlha nás halila, takže se setmělo. Byla vyslána patrola dopředu a zajali srbskou jízdní patrolu. Nato se však nic nedalo a muselo se pochodovat cestami i struhami s vrchu dolů aniž by se poslaly předem patroly. Jelikož byla velká tma, nasvítili se lucerny a kolem každého světla se utvořil houf a křiku bylo, neb se všechny oddíly pomíchaly a roztrhaly. Dole pod vrcholem bylo vidět plno světel jako na přístavech a když jsme se důstojníků ptali co to je, řekli, že to jsou naše třeny, kuchyně tam že je, též voda, že se budeme moci koupat a dostaneme i jídlo od kuchyní. V 11 hodin jsme přišli na místo (jatky) a praporčík Stránský nám hlásil, bysme si sundali celty, pláště a lehli si, i kdyby se střílelo, ničeho abychom si nevšímali, neb to že je dovoleno od regiment-komandanta, mužstvo že je příliš vysílené. Většina důstojníků však scházela, nemohl se jich nikdo dovolat. Asi ve 12 hodin v noci, když všechno únavou spalo, padlo několik ran uprostřed našeho ležení a hned jako na povel střelba do nás. Hned byl z toho hrozný zmatek neb ti, kteří byli ranění volali o pomoc, pak začal volat kamarád kamaráda, někdo uchopil pušku a střílel ani nevěděl koho, jiný utíkal do křovin nevěda kam a stále silná střelba ze všech stran a všude tma. Začali troubit, aby se nestřílelo, nikdo však neuposlechl. Odjinud se volalo: Nestřílejte sem, je zde naše vojsko, oni to byli sami Srbi. A tak to byl zmatek, který se nedá nijak popsat a nebylo z něj pomoci, každý toužil, aby aspoň byl den, aby viděl co se děje. Tak to trvalo od 12 hodin dokud nezačalo svítat, že střílel jeden druhého i bratr bratra, důstojník tam však už nebyl ani jeden. Leželo tam mrtvol, raněných jako dříví v lese a když bylo trochu vidět, ti kdož byli ještě živi udělali jsme frontu zpět proti těm vrchům, z kterých jsme v noci přišli a odkud Srbi na nás nejvíce útočili. Ohlédnu se nalevo a vidím, jak se kácí můj věrný přítel, s kterým jsme si slíbili přátelství, Josef Fořt ze Zahrádky, plazím se k němu, abych mu prokázal poslední službu, ale již ji nepotřeboval neb již chladnul v mrtvolu. Vpravo reservista klečel u stromu a kulka mu projala po Čele, též jsem ho rychle obvázal a klekl si na jeho místo, neb jsem si myslel, že budu chráněn za stromem, ještě jsem ani nevystřelil a proběhla mi kulka štítkem u Čepice až mě čelo pálilo. Stále nás ubývalo a Srbi na nás více a více útočili i artilerie tam začala střílet, jak se rozednilo. Proto jsem se ohlížel, jak bych se dostal dozadu - ale hrůza - zezadu na nás táhly celé mraky Srbů. Myslel by si někdo - klidně bych počkal a dal se zajmout? - to byla však hrozné nejistá věc, neb jsme byli nováčci ve válce, stále nás jen strašili co s námi Srbi udělají, když nás dostanou a jak skutečně v zajetí je, nikdo nevěděl. Na útěk jsem se dát nemohl, neb to by byla moje jistá smrt. Nabral jsem patron do kapes, všechno odložil a jelikož to bylo ve vrchu, lehl jsem na břicho a valil se dolů, až jsem západ do strouhy zarostlé křovím a malovením. Jak se říká "Strach má velké oči" - a za těchto okolností zvlášť proto mě pranic nevadilo, že se rozdrápu, hnal jsem se dozadu, ale to bylo v pravém dešti kulí. Utíkal jsem nevěda kam, až jsem uviděl mnoho vozů, které se právě sjížděli, a to byl ten divizní třen, kuchyně o kterých nám vykládali důstojníci. Když však viděli, že je vojsko na ústupu a rozprášeno, chtěli dát na ústup též.

(pokračování příště) Pavel Novotný