Válečné zápisky vojáka 1914-1918
(III.díl, II.díl - 2008/21)
[Křečovické listy 22/2008]

Zatím ráno, začalo se rozednívat, táhli nás dozadu k artilerii. Jen jsme tam všechno odnesli, přišlo jít dopředu, neb Srbi zas ustoupili, ale první den jsme je nedohonili, až druhý den k večeru se narazilo na patroly, ty však do rána zas ustoupily, a tak jsme pokračovali ve čtvrtek zas. Obyčejně kam se došlo tam se zůstalo spát. Tak se nám stalo, že jsme byli do rána odshora promoklí a dole jsme se ve vodě obraceli. To však nic nevadilo, ač byla druhý sen zima a přesto stále museli jsme honit Srby. Večer jsme se za tmy vydrápali na vysoký kopec a tam jsme museli ležet zas jen v blátě, ani oheň se nesměl udělat.

V sobotu 14. listopadu 1914 jsme odpoledne narazili na srbské patroly, zatlačovali jsme je až do doliny, kde jsme od nich dostali silný oheň z mašinkvérů a kanónů. Tentokrát měl však hejtman strachu taky dost, neb musel s námi, proto jsme se zavrtali do stohů dole u potoka. Do rána Srbi ustoupili a byl jsem poslán do města Úpu na patrolu, odkud jsem přinesl srbskou fotografii mládeže, jak se cvičí střílet s rakouskými kvéry, za to jsme dostal o hejtmana Laperta klackem přes nohy, že jsem se jen svíjel a hned jsem zas musel na patrolu, ale z té jsem si přinesl alespoň trochu srbského chleba, masa, sádla, cukru a všeho co Srbi zanechali v okopech. Za městem na kopci jsme se usadili v srbských dekunkách, kavalerie se rozjela dopředu a pochytala hodně vojáků a vystěhovalců, kteří jeli do Valjeva. Pak jsme šli zas dál docela bezpečně, jako by se nám nemohlo ani nic stát.

Ouzkou hlubokou cestou ke trati, když nás bylo asi polovic z úvozu venku, srbská artilerie přímo do nás dala několik ran a hned z toho byla hromada mrtvých a raněných. Neměli jsme žádný dekunk, každý sebou hodil do vody do bláta a škarpou jsme se plazili podle trati, aby nás artilerie všechny neutloukla. Pak jsme se stahovali zpět přes kopec jeden od druhého na 20 kroků. Dali nás k brigádnímu velitelství, zakopali jsme se, ale jelikož by tam byla artilerie střílela, když tam bylo moc lidu, tak jsme museli vždy, než se rozednilo, dolů k řece, tam být přes den a v noci jít hlídat brigádu, tak to bylo po tři dny.

20. listopadu 1914 nás převezli na druhou stranu, šli jsme doprava a u řeky blízko jsme se zakopali proti Lazareviči,byli by nás asi hnali hned dopředu, ale 7. a 8. regiment dělal útok, byl však s velkými ztrátami odražen, proto se stále vyčkávalo.

V pondělí 22. listopadu 1914 jsme byli dáni doprava proti vesnici Petce, neb tam nebyla fronta úplně od nás obsazena, jen se tam patrolovalo. Stále tam do nás střílel mašinkvér, že jsme si nemohli ani dekunky udělat, všudy plno vody, sněhu se již sypalo, šatstvo bylo již roztrhaný, promočený, boty skoro žádný. Ve čtvrtek byl forikunk přes město Lazarevec, kde jsme si hned začali dělat dekunky. Já jsem si zapomněl peníze v minulých zákopech. Dovolil jsem se a šel jsem si pro ně. Než jsem však přišel, můj batalion byl již pryč.

Tak jsem sebral tornu, flintu a jdu pomalu za nimi. Jelikož jsem věděl, že mám dopředu vždycky času dost a měl jsem hlad, zašel jsem do vesničky Stubice, která byla nedaleko, abych tam něco sehnal k jídlu. Dostal jsem chleba kukuřičný i maso. Nechal jsem tornu i s flintou v síni a šel jsem dovnitř. Za chvíli však slyším šramot, jdu ven a tu vidím dva srbské vojáky s nasazenými bajonety s bombou v ruce prohlíží si moji tornu s flintou. To mě částečně zarazilo, neb jsem na ně nebyl připraven. Uvítal jsem je, podal jim ruku, jako kdyby byli z naší patroly, ale tomu jednomu jsem se nechtěl líbit.

(konec III. části) Pavel Novotný