Byli však vyhladovělí, promočení a umrzlí, dal jsem jim ten zbytek, co jsem ještě nedojedl a kterého oni se chopili lepší jak já, ale mně nyní záleželo mít po ruce kvér. V tom však přišli tři a za chvíli dva, všichni také dobře ozbrojeni. Teď skutečně ve mně byla malá dušička, neb jsem neměl žádné jistoty, na čem se rozhodnou. Tolik jsem z jejich hovoru asi vyčetl, že jsou již 10 dní na patrolách uhonění, nevyspalí, hladoví a skoro napolo nazí. K tomu jeden je zvlášť přemlouval a já honem mu se svou troškou přispěl, aby zbraně zahodili a šli se mnou, že je dovedu na komando, tam že dostanou všeho dost. Ten, jak je přemlouval, flintu s patronama odhodil, bombu mi dal do ruky a druzí, když to viděli, pomalu odkládali též, jen měli strach, zdali je u nás nepostřílí, neb je jejich důstojníci taky tak strašili jako nás. Měli jsme však naspěch, neb se báli svého vojska a sami mi ukazovali cestu, abychom nepadli do rukou srbskému vojsku. Dovedl jsem je na regiment-komando a tam jsem dostal ještě huby od důstojníků, kteří byli dost napití, proč prý jim je vodím, tak jsem je zavedl na divizní velitelství a byl jsem tam do rána.
V pátek ráno jsem si dal vyhotovit stvrzenku od hejtmanta (neb jsem věděl, jak mě má hejtman rád, by mě dal za to zastrčit, že se zdržuji vzadu) šel jsem s Valtou a Skrčeným, kteří tam též vodili zajatce od kompanie zpátky zas k batalionu. Nechvátali jsme zas, sebrali jsme tam trochu brambor, v tom baráku, co jsem včera byl, nám je uvařili, omastili a šli jsme až za vesnici, kdež jsme viděli ve vysokých kopcích před námi, kde byl náš batalion, jak Srbi volají ze všech stran útok a křiku tam bylo až běda, kdo však vyhrál jsme nevěděli, a též jsme se o to skoro ani nestarali. Bylo již odpoledne, tak jsem šli zpět do vesnice, tam jsem se sešli se saniťákama, koupili jsme si za 8K ovci, uvařili, upekli, najedli a klidně jsem si lehli.
V sobotu 28. listopadu 1914 jsme šli na vrch k batalionu, nikoho však nebylo slyšet ani vidět. Šli jsme dlouho do kopce, nikoho jsme neviděli jen bylo slyšet sekání a cinkání, jak se tam zakopávali. Byl to kopec porostlý doubím, a když jsme vlezli až do lesa, ještě jsme nevěděli, kdo tam je. Velta povídá: „Co když tam jsou Srbi?“ Já zas, že je mi to již jedno, než jsme si to rozmyslili, co bysme dělali, kmitla se proti nám namířená puška, predej se a znázorňuje co mám dělat. Já bez velkého rozmýšlení odhodím pušku a tu již mi několik Srbů svléklo tornu ze zad a každý si okukoval, co by se mu nejlépe hodilo. My tu stáli jako v zázraku a kdyby byl nepřišel důstojník, tak nás svlékli nadobro. Ten nás odvedl dozadu k rezervé a řekl, abychom počkali, že zajmou ještě 3. batalion, který je již na cestě. Nečekali jsme dlouho a šli jsme pak s 3. batalionem na divizní komando do Trebusnice, a pak nás dali s naším batalionem dohromady, ale ani jsem se hejtmanovi nešel hlásit se stvrzenkou, neb mně ani jemu to nemohlo situaci zlepšit. Čekala nás celá cesta křížová, neb jsme byli skoro všichni bosi, kdo měl trochu dobré boty, tak mu je Srbi vzali, šatstvo roztrhaný, deku měl málokdo a obyčejně jsme leželi venku na louce nebo v poli a mokru a šli jsme ode tmy do tmy pěšky v blátě i sněhu přes velké ledové vrchy i přes bahnité roviny až do 5. prosince 1914.
Dostali jsme se večer do Niše, tam nás hned sepisovali, rozdělovali do čet, a pak nás dali do plechových magacínů, kde byla snad kdysi nastlaná sláma, ale nyní to byla řezanka, kterou blechy a vši pohybovaly. My jsme tam přišli v noci, tak jsem na to aspoň neviděli, ale zarazil nás kouř, který se valil ze vnitř, posti nás měli hlídat, pálili si uvnitř ohně a tak nás tam dusili. O místo jsme se hádat nemohli ani si vybírat, natloukli nás tam 2 tisíce, takže musel každý jen sedět druhému mezi kolenama a byli jsme složeni jako cihly ve zdi. Běda tomu, kdo musel jít v noci ven přes těla druhých, ten dostal ran a těžko se zpět dostal. Druhý den se již každý otřepával, neb byl plný mladých na které jsme až dosud nebyli zvyklí. Hned, aby se nám nezkrátili žíly, chodili jsme na nádraží skládat bedny a nakládali jsme zas jiné a různé věci. 13. prosince 1914 jsem do práce nešel, neb jsem byl úplně bos sedl jsem si na slunce a chytal vši, pak jsem psal o peníze, neb jsem neměl ani haléře, zato hladu a vší dost. Byly velice smutné časy, když nás vojáci zajali, co jen mělo cenu nám vzali, do zajetí nás pak přišlo velké tisíce na které oni nebyli připraveni, takže pro nás nebylo ani chleba, jinak koupit se mohlo, neb nám sem donášeli chleba, buchty, ořechy, slivovici, cukroví, tabák a všechny možné věci, ale to bylo spíše jako výsměch, neb my jsme neměli žádný ani haléře, neb nám to hned vojáci sebrali a tu kdo si chtěl něco koupit, musel dát buďto kus oděva, boty nebo prádlo a jak jsme za takových poměrů asi vypadali si každý domyslí. Pakt to nám stěžovalo naše postavení, že nás zde byly tisíce, proto jsme se těšili, že se to zlepší, když nám dali na cestu chleba a že půjdem na jednotlivá komanda. Většina z nás byla bosých, takže jsme se neměli na co těšit než na sníh a zimu, ale přec to každého hnalo odtud, neb to bylo pařeniště zkázy, byl zde hrozný nepořádek, nakažlivých nemocí a ty vši je hlavně množily. Když s námi vše sepsali a dali nám chleba, šli jsem do města Terven, tam jsme přespali a druhý den jsme došli do Knaževace. Tam nás dali do starých kasáren, které byly ještě od Bulharů pobořeny a spali jsme na parketách. Pak nám dali trochu slámy a předčítali nás ven a počítali. Já jsem neměl žádné boty, cestou i nyní jsem hodně nastyd a byl jsem nemocen, rýma, kašel, žaludek mě bolel, ale k prohlídce jsem se bál jít, neb zde a vůbec všude byly nakažlivé nemoci a z toho jsem měl strach. Jinak jsme zde byli zase opuštěni, jen nám přinesli denně chleba, někdy sem přišel inž. Stehlík a jinak jsme museli být stále uvnitř, kde se vše jen pařilo, neb nás zde bylo mnoho.
16. prosince 1914 jsme dostali v zajetí první menáž. Půl lžíce polívkové nemastných fazolí, dále jsme pak měli každý den vařenou menáž a někdy i kousíček masa, když jsme dostali 4 ovce na četu 250 lidí. Dostali jsme též 2 lampy, džbány na vodu, ale těch prokletých vší stále přibývalo. Byli jsme zas více střežení, neb několik jich uteklo. Na Štědrý den bylo smutné deštivé počasí, tak asi jak v našich srdcích plno slz a smutných vzpomínek. Jídlo bylo opravdu postní a půst byl stále, jen tu chvíli, kdy se dostal chleba, ne. A to dlouho netrvalo. Venku bylo bláta k utopení a já, že jsem neměl boty, nemohl jsem ani na záchod se dostat, prosil jsem stražára, aby mne dal kus bukového dřeva, z něhož jsem dělal nožem spodky pod boty. Koncem starého roku 1914 jsem byl zas nemocen a což ty vzpomínky na minulost, neveselou přítomnost a nejistou budoucnost. Mnohý z nás zakončil ten starý rok strádání a nepokoje v slzách.
Ráno byla ještě tma a ti, kteří již nespali, nebo ještě neusnuli, přál jeden druhému „nového roku“, ale byli jsme takoví bezmocní ubožáci, že jsme začínali ten nový rok tak jak jsme ukončili starý. . Jelikož každý stále jen myslel na svoje milé i v noci se o nich zdálo mnohdy pěkný sen, ale ráno byl člověk, když procitnul, do duše zklamán, zrovna jako nás klamaly noviny, stále těšily novými zprávami, ale bylo trapnější, než ve švarmlinii. Pošta sem nešla žádná a tu co jsem dostal dříve do linie jsem již uměl skoro nazpaměť. V linii bylo nebezpečí, že může být člověk zabit nebo raněn, z čehož se může ještě vyléčit, zde to bylo mnohem více nejisté, neb bylo nakažlivých nemocí a čistotu nebo pořádek nikdo neuviděl. Kdo se dostal jednou do nemocnice ten se velice zřídka vrátil. Za ten krátký čas, co jsme zde, zemřelo jich 23 a nemocnice stále plná. Jelikož si Srbové potrpí na půst před „Božíčema“, tak jsme měli stravu opravdu postní, že by ji ani pes nežral, k tomu jsem byl ještě stále nemocen a počasí bylo deštivé a mlhavé. 6. ledna 1915 jsme měli úplný půst, neb Srbi měli Štědrý den, šli jsme kopat hroby pro naše nešťastníky, kteří nás předešli z této radosti a my jsme to čekali každý den. Na Srbský Boží hod 7. ledna 1915 jsme měli zelnou polívku, kousek masa, 1/3l vína červeného a k večeři kousek vepřové pečeně. Srbi celý den střílejí po městě na znamení radosti. Pak byl dále zas ten srbský jídelní lístek, den ode dne fazolová polívka obyčejně čistá a po ní chytání vší. Ve městě se scházelo z celého okolí rekrutů od 16, 17 roků.
Na srbský Nový rok jsem dostal první dopis z Čech, ale to bylo haló, všechno se seběhlo kolem mě, každý chtěl vidět, zdali se tam ještě tak píše, co je tam nového a ptali se na věci, které nikdo nemohl zodpovědět. Též zde bylo mnoho badšturmáků, kteří přímo zmírali strachy o rodiny a usuzovali, jak to může dlouho trvat, že již musí být mír, kudy pojedou, jak je bližší cesta a mnohdy celé noci nespali a usuzovali, takže to z nich přemnohý zaplatil rozumem i životem. K tomu jako na zavolanou přišla zpráva, že se v pátek ráno pojede do Zaječaru, hned se usuzovalo jednohlasně, že je mír a že nám to však nechtěli přímo říct, bysme nedělali rámus a většina se již nemohla dočkat rána, avšak pryč se nejelo až za dva dny. Naložili nás do otevřených vagonů, ač byla zima velká, a jeli s námi přes Zaječar do Negotina. Přijeli jsme tam v noci a hned nás zavedli do vystavené zařízené školy po 40 do cimry, hned jsme dostali slámu. Tam to bylo pěkné, udělal se pořádek na chodbách, záchodech i ve světnicích a bylo by to bývalo pěkné, ovšem že na to si nás nedovezli, o tom jsme se co nejdříve přesvědčili.
V pátek 22. ledna 1915 šlo 50 lidí, kteří měli jen trochu dobré boty na dráhu a jeli na Dunaj nosit mouku z lodí do vagonů. Brzy se dostalo na všechny, aby se otahali, nosily se pytle po 75 – 100kg, k jídlu byl kukuřičný chléb a bití, takže večer si každý směl a rád sedl na vagony naložené moukou, které jely před Negotin. Ti, co byli jeden den na práci, druhý den byli nemocni, protože na tu práci těžkou ta strava neodpovídala, a pak v práci to muselo jít jak hodinový stroj bez milosti na to nikdo nehleděl, že jsme slabí. Každý den nás dřeli bez oddechu v dešti a sněhu, skoro bez vařené stravy jen o kukuřičném chlebě. Já jsem byl celý rozlámaný, hlava mě bolela horečku jsem měl, ale nikde nebylo odvolání. Když jsem se hlásil komisaři, tak mě hnal s druhýma na práci zas docela bosého, když jsme však viděli, že za námi nikdo nejde, šli jsme zpátky a já jsem se hlásil doktorce (Ruska) k prohlídce. Ta uznala, že mám tyfus, jako již mnoho jiných, proto mne odvezli s několika do nemocnice. Tam nás dali do cimry, která měla okno vytlučený, dveře bez zámku, my bez pokrývek, bez slámy leželi na holé podlaze v prudkém mrazivém větru. Druhý den nás prohlíželi i měřili a měli jsme jít znova na práci. Mě tam však přece nechali, dostal jsem asi tři lžičky mléka, kousíček chleba a večer mne dali dolů do cimry, kde bylo teplo, ale leželo se tam v řezance a vších. Byli tam těžší marodi, tam se každý pařil a do rána jsem skoro již nevěděl, co se se mnou dělo, jen vím, že mě prohlíželi, po sobě jsem měl modrých skvrn, pak mě přenesli do cimry, kde již umírali.
(konec IV. části) Pavel Novotný