Sloupek z fary – Prázdninové putování
[Křečovické listy 26/2009]

Všichni lidé jsou hnáni velikou touhou po životním štěstí. Každý hledá svůj vlastní recept, jak být šťastný a spokojený, jak najít smysl a plnost svého života. Jednoho dne se však ocitneme na konci naší životní cesty a tehdy udeří pro každého z nás hodina pravdy. Byl jsem opravdu na správné cestě? Nebo jsem byl jen na jedné z mnoha cest? Proto je naléhavá otázka: Kam jdeš? Existují různé cesty:

Cesta ateisty: Ateista potlačuje svoji vnitřní intuici o existenci v „někoho nad námi“. Ve svém životě klade důraz jen na materiální hodnoty a tělesné požitky. Opírá se o vědecké hypotézy a nepřipouští možnou existenci duchovního světa. Vyznává materialistický pohled na svět. Je o něm tak hluboce přesvědčen, že se pro něho stává vírou.

Cesta humanisty: Takový člověk se raduje z krásy přírody a ze sil, v které v ní působí. Obdivuje člověka a krásu, kterou vytvořil. Uctívá stvoření a povyšuje ho na úroveň boha. Věří, že člověk je ve své podstatě dobrý a schopný vyřešit všechny problémy světa. Osobního boha, který mu chce pomoci, nehledá ani nepotřebuje.

Cesta esoterika: Pro takového člověka je bůh a Kristus jen neosobní „kosmickou sílou“, která se dá určitými meditacemi, praktikami kdykoliv načerpat. Důvěřuje horoskopům a předmětům, které mu mají přinést štěstí. (Drahokamy, magnetické náramky atd.) Ve svém důsledku se však dostává pod nebezpečný vliv okultních magických sil.

Cesta agnostika: Agnostici v zásadě popírají jakoukoliv cestu poznání. Pro ně jsou nejdůležitější věci na světě: zdraví, rodina, zaměstnání a blahobyt. A Bůh? Nelze ho ani dokázat, ani vyvrátit. Nepřipadá jim proto důležité, aby teď o něm přemýšleli. Momentálně na takové věci nemají čas. Snad někdy později. Ale pak bývá většinou už pozdě.

Cesta náboženského člověka: Náboženský člověk je stoupencem svého náboženství a snaží se žít svůj život podle božích přikázání. Ale čím vážněji a přesněji to bere, tím více pozoruje, že není schopný je dodržovat. O to více namáhá a snaží se udělat více dobrých skutků, aby tak mohl své hříchy, svůj dluh vůči Bohu vyrovnat. Snaží se, aby si cestu do nebe zasloužil z vlastní síly, ale to není možné.

Lidé si při hledání štěstí volí různé cesty, ale většina nakonec zjišťuje, že jen zoufale bloudí. Víš, na které cestě se nacházíš? Jsi přesvědčen, že tvoje cesta je pravá? Bible – Písmo svaté – hovoří o jedné cestě, která dává smysluplný život. Tou cestou je Ježíš Kristus – Boží Syn. On sám říká: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mě.“ (Jan 14,6) Je to cesta, která vede do nebe, do věčné radosti a pokoje. Ježíš je jedinou cestou, která vede k Bohu, on tě chce právě dnes vyzvat, abys opustil bludné cesty svého života a vydal se na cestu za ním. Čas prázdnin a dovolených nám nabízejí různé cesty. Kterou zvolíš?

Přeji Vám hezké prožití prázdnin a dovolených ve zdraví a s dobrými duchovními zážitky.

P. Kazimierz Duš

Slučování farností
[Křečovické listy 26/2009]

Svým rozhodnutím číslo jednací 264/2009 kardinál Miloslav Vlk, arcibiskup pražský, s účinností od 1. 7. 2009 sloučil Římskokatolické farnosti Bělice, Maršovice, Neveklov s Římskokatolickou farností Křečovice, která je právním nástupcem výše uvedených farností. Křečovický kostel sv. Lukáše zůstává nadále farním kostelem a ostatní kostely – sv. Maří Magdalény v Bělici, sv. Havla v Neveklově, sv. Václava ve Chvojínku se stávají filiálními kostely Římskokatolické farnosti Křečovice. Filiálními kostely zůstávají kostely Zvěstování Panny Marie v Maršovicích, Naší Paní nad Vltavou v Poličanech, sv. Anny v Osečanech, sv. Jana Nepomuckého v Suchdole a sv. Petra a Pavla v Hoděticích.

Římskokatolická farnost Vojkov, která spadala pod Římskokatolickou farnost Křečovice byla sloučena s Římskokatolickou farností Sedlčany.

P. Kazimierz Duš