Takovéto zastavení na naší křížové cestě bylo dost často. Pokračovali jsme dál v pustině, často i trním, takže jsme toho měli plno i v nohách. Našel jsem želvu a zmrzlého melouna, uvařil jsem si – nevím, jak bych to pojmenoval. Pak jsem se sešel s četou a šli jsme zas blátem, vodou a tu jsme potkávali italské vojáky, kteří na nás pohlíželi s bázní a útrpností, neb jsme byli jen živé mrtvoly. Tak jsme se dostali k poslední vodě, kde převáželi na jednom pontonu a jelikož šlo stále italské vojsko, museli jsme čekat. Jíst jsme nedostávali nic a sehnat se zde nic nedalo, jen různou trávu jsme jedli, ani ohně se nemohly dělat, neb nebylo dříví. Druhý den pozdě v noci nás začali převážet, ale to se nedá vypsat, jak to vypadalo a ran co při tom padlo od srbských vojáků, neb se každý tlačil, by se dostal na druhou stranu, a mnohý se tam utopil. My jsme byli dosti ještě šťastni, co jsme mohli dopředu a přešli jsme dříve ty pouště Albánie – hrozné však bylo pro ty slabé, co zůstali u té poslední vody. Ti šťastní z těch nešťastníků, kteří přece z toho vyvázli, nám vyprávěli, že pak již jedli mrtvoly – jeden druhého – nebo i sebesamy, takže mnozí měli prsty ukousané. Já jsem se dostal na druhou stranu, šel jsem do nejbližší vesnice, tam jsem vyžebral kousek „broje“ neb na mě pohlíželi strnule a zavírali honem dveře. Tu za sebou uslyším „via, via“ a italský voják na koni mě strkal a pobízel ke svému oddílu. Když všechny převezli, čekaly na nás italské stráže, seřadily nás do čtyřstupů, major italský nás přebíral od Srbů. Pak jsme šli jako o závod, vojáci byli odpočinutí a my jsme se nutili, neb jsme doufali, že budem již brzy u cíle. Za chvíli však lidi padali a nebylo možná jíti, tak jak si přáli vojáci. Odpoledne jsme měli oddech a dostali jsme jeden chleba na 4 lidi. Pak se šlo zas dál k Valoně, přes velké vrchy jen pěšinkama, pak začalo pršet, setmělo se, ale hnali nás dál, ač to hrozně klouzalo, neb tam byla rozmoklá hlína. Často jsme zapadli do vody neb potoka a to, co bylo na nás suché, promoklo. Zvláštní však je, že ač to bylo v noci – tma bylo, našli přec lidé při cestě na poli nasázený „pór“ na který se všichni vrhli a tláskali tu nať i se zemí. Tak jsme se dostali asi ve 12 hodin v noci do Valony, kde byli po ulicích stráže a sháněly nás dohromady. Pak nás zahnaly k moři za dráty, kde jsme byli v bouři, větru a hukotu moře. Každý naříkal, plakal, takže vlasy hrůzou vstávaly. Jako houfy hladových vlků jsme kvílely, mezitím hukot moře a zima, my byli celí promočení, nikam jsme se nesměli ani hnout.
16. prosince 1915 nás pustili od moře a šli jsme kousek dál. Tam nás nakládali do malých parníčků a vozili nás na velkou loď Amerika – Ženeva. Jak jsme nastupovali, tak jsme hned dostávali čepici cvíbochu, v lodi pak měl každý svou postel, jednu housku, vidličku, nůž, lžíci, rýži s masem. Každý si lehl a usnul, neb takový nocleh jsme dlouho již neměli. Loď vyjela, a jelikož byla bouře, velice se kymácela, kdo vstal a postavil se na nohy, potácel se od strany ke straně. Všichni zvraceli a kdo nedostal průjem, neb na tolik jídla a mořský vzduch nebyl nikdo zvyklý. Ráno nám otevřeli okénka a bylo vidět břeh i vlak, jak ujížděl, ale pak jsme opět zajeli do širého moře, které bylo hodně rozbouřené, takže jsme některou chvíli letěli i 3 m nad vodou a zas přímo dolů.
19. prosince 1915 jsme již stáli u břehů Asinary. Ráno nás vyhnali na palubu, neb to uvnitř vše myli a čistili. S námi nyní zas vši jen obracely, neb jsme byli řádně promočení, když nás nakládali, a tam jsem se důkladně zapařili, takže tolik vší jsem nikdy neviděl, co jich měl každý tam. Každý byl však jako vlk, takže s menáží, kterou nám nosili kolem postelí, museli nositi klacek jak mezi dobytkem, jinak by se byli na to jídlo lidi vrhli. Na Hod Boží vánoční jsme k jídlu neměli nic slavnostního, ale zbavili nás těch prokletých vší, vykoupali a všechno vypařili, takže za dlouhý čas jsme klidně spali.
28. prosince 1915 jsme vkročili, když jsme odevzdali věci z lodě, na půdu italskou – břeh Asinary. Daleko jsme však nedošli, neb jsme byli tak zesláblí, že jsme nevydrželi jít 50 – 100 kroků bez odpočinku. Zavedli nás za přístav a tam nás italští karabinieři prohlíželi a břitvy, nože i věci, které se jim líbili, nám odebrali. Pak nám dali po masové konzervě a chleba, zavedli nás do celt, které byly jen narychlo postavené, neupevněné, takže nám pod nimi byla dost zima. Další dny jsme dostali zas jen konzervy, a jelikož to byla suchá strava, bylo po ní žízeň a zdravé vody tam dostatek nebylo a většinou se pila voda z moře neb z louží, a to teprve působilo na naše zesláblé žaludky, byli jsme jak po dlouhé nemoci slabí, takže nás prudký vítr z moře často při chůzi povalil. Tak jsme zakončili zas rok plný strádání, bídy a bolu – rok zajetí.
Na Nový rok 1916 nám dávali samé nové věci: šaty, prádlo, boty a vše, co jsme potřebovali, ale netěšilo nás to mnoho, neb jsme byli tak zmožení a hladoví, že bychom byli raději viděli trochu jídla. Toho nám však dávali moc málo a to jen řídkou rýži, po které byl hlad dál. Proto každý sháněl, co kde jen mohl, by žaludek něčím naplnil, takže to byla mnohdy všelijaká rozvařená tráva. My jsme si vyhlídli zahradu blízko přístavu, v níž se pěstovala zelenina, a v noci jsme tam na ni došli a utrhli jsme si několik kusů řípy, ale pak jsme nestačili utíkat, neb nás honil zahradník. Jiní zas chodili do přístavu v noci, kde byly složeny bedny s „cvíbochem“ a konzervami a hlídali je italští „posti“ – některému se podařilo ukradnout i celou bednu sucharů – ale obyčejně tam dostal ran a šel s prázdnou. Pak nám doplnili ještě, co nám scházelo do plného oblečení jako pereliny a jedny lehké boty a my měli před radost, že se nad námi osud zmírnil a dočkali jsme se času, že jsme byli jako lidi – aspoň oblečeni. Ta radost nám však dlouho netrvala – následky hladu a nepořádného žití se počaly jeviti – vyskytla se úplavice a cholera, která silně klestila naše tábory a plnila hřbitovy ostrova Asinary. Večer mnozí ještě byli veselí a do rána byli chladnou mrtvolou – bolení je strhlo. Aby se to omezilo, měnili jsme často lágry, všude se sypalo vápno, sláma se vždy spálila. Hladu však bylo dost, neb ten mořský vzduch ještě k tomu působil. Měli jsme lágry střeženy vojákama, ale lidi utíkali i ráno za tmy na přístav a tam se nabízeli k odnášení beden se suchary neb pytlů s chlebem, aby jen aspoň kus mohli ukrást; na to měl již každý připraven malý nůž (obroušené železo). Byla to hrozná podívaná na takové dělníky po 20 – 25 řadě a po obou stranách italští vojáci s klackem. Každý dostal pytel s chlebem a musel čekat, až bylo vše poděleno a dán rozkaz k pochodu přičemž se každý namáhal dobýt aspoň kus z pytle, přičemž padlo spousty ran od vojáků, ale jen když se podařilo „něco“ vzít.
Pavel Novotný (konec X. části)