Dvořák a Suk – „Škůdci české hudby!"
[Křečovické listy 32/2010]

O té stará křivácké, nesmyslné kampani se sice dávno mlčí, dávno utichla, na rozdíl od díla obou skladatelů propadla sítem času, leč pro neinformované tu na závěr povězme aspoň pár orientujících slov. Případ patří do panoptika české malosti, pro niž je typické plivat na vlastní velikány...

I člověk tak nekonfliktní, jakým byl Suk, měl zavilého soka. Byl jím mefistofeles tehdejší hudební vědy, Sukův o čtyři roky mladší vrstevník, „muzikolog" (na toho se pasoval sám) zlopověstný muž, jenž po roce 1945, „v počátcích budování socialismu", napáchal jako ministr školství, prezident ČSAV a vůdčí kultuträger tolik zla v naší vědě, kultuře i školství.

Nejedlý, vnášející do hudební kritiky tvrdě ideologická hlediska, byl fanatickým zastáncem Smetany coby zakladatele národní a vlastenecké hudby. Současně horoval pro tzv. hudbu programní, vyjadřující konkrétně definované obsahy (Má vlast) a opírající se o mimohudební, např. literární předlohy. Takovým tvůrcem Smetana nesporně byl. Oč víc ho Nejedlý za to velebil, o to přísněji odsuzoval tzv. „absolutní hudbu", za jejíhož vůdčího představitele označil Dvořáka. Ten dle nesmyslných Nejedlého kritérií tvořil hudbu bezideovou, scestnou, nečeskou, nevlasteneckoku, kosmopolitní, dekadentní. Ve své zavilosti vztáhl kritik tyto paranoidní odsudky i na pokračovatele a žáky Dvořákovy. Suk byl přitom odpadlík nejhorší, snad že se stal i Dvořákovým zetěm.

Urputné boje o Dvoráka a Suka trvala léta. Baštou nepřátel (Z. Nejedlý, V. Helfert, J. Bartoš) obou skladatelů byl hudební časopis Smetana (vycházel v letech 1910 – 1927). Špinavé útoky vyvrcholily kolem roku 1912. A když už Nejedlý nevěděl kudy kam, otiskl po premiéře Sukova Zrání několik denunciací – bylo to o to hnusnější, že se uvedení symfonické básně konalo s ohromným úspěchem ve vzrušených dnech oslav vzniku Československé republiky jako vůbec první slavnostní koncert (30. října 1918!), v nichž obvinil Suka a České kvarteto z kolaborace s Rakousko-Uherskem. Soubor totiž za války pořádal dobročinné koncerty např. pro válečné invalidy, Červený kříž apod. Nejedlý v rozporu s pravdou mj. zveřejnil, že umělci za to servilně převzali rakouská vyznamenání. Čestný soud je pak sice všech obvinění zprostil (řády nepřevzali!), ale jedovatá slina už ulpěla. A citlivý Suk, donekonečna vláčený tiskem, aniž se provinil, se tehdy nervově zhroutil... Farizejská intelektuální Praha, moc lidí se ho totiž nezastalo, se mu nadobro zprotivila. Když do ní musel, svíral se mu žaludek...

O pravé motivaci útoků Nejedlého na oba tvůrce se můžeme leda dohadovat. Podle prastarého obecného mínění Sukova „vina" tkvěla v tom, že získal srdce Otilky na vrub „citových" zájmů pana profesora. Ale toť pozdní vysvětlení. Nikdo neví, zda se Otilka a „roztomilý Zdeněček" mohli vůbec kdy poznat.

„Přemýšlel jsem mnoho o životě a smrti a jistě dal jsem tomu výraz ve svých skladbách – ovšem pokud mé schopnosti stačily. Byl jsem příliš citlivý snad a závislý od vlastních zážitků. Ale vše bylo u mne poctivé."

Josef Suk

Tato stať o Josefovi Sukovi a Zdeňku Nejedlém byla otištěna v knížce Toulky českou minulostí, svazek 12.

Pavel Novotný