Žijeme v epoše, která nese známky sekularismu. Bůh jakoby zmizel z horizontu různých osob a stal se skutečností, ke které jsme lhostejní. Vidíme nicméně mnohá znamení, která signalizují probuzení náboženského smyslu, znovuobjevení důležitosti Boha pro lidský život, potřebu spirituality, překonání, ryze horizontální a materiální vize lidského života. Při pohledu do dávnějších dějin padla předpověď těch, kteří od doby osvícení předpovídali zmizení náboženství, vyzvedávali absolutní rozum, odloučený od víry. Rozum, který zaplašil náboženské dogmatizmy, odstranil „posvátný svět" a obnovil člověka v jeho svobodě, v jeho důstojnosti a jeho autonomii před Bohem. Zkušenost z minulého století a dvě tragické světové války vyvolali krizi onoho pokroku, o kterém se zdálo, že ho může zaručit autonomní lidský rozum bez Boha.
Katechizmus katolické církve říká: „Člověk zůstává stvořen k obrazu svého Stvořitele, přestože hříchem ztratil podobnost s Bohem. Uchovává si touhu po Tom, jenž jej volá k existenci." O tomto lidském hledání svědčí všechna náboženství. Mohli bychom říci, že neexistovala žádná velká lidská civilizace od těch nejstarších až do dnešní doby, která by nebyla náboženská.
Člověk je svou přirozeností náboženský, je homo religiosus jako je homo sapiens a homo faber. „Touha po Bohu" je vypsaná do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha, jak říká katechizmus. Obraz Stvořitele je vtisknut do jeho bytosti a on potřebuje potřebu nacházet světlo, aby mohl dát odpověď na otázky týkající se hlubokého smyslu života. Homo religiosus se nevynořuje jen v antických světech, prochází celými dějinami lidstva. V této souvislosti a ve snaze odpovědět na touhu po plnosti a štěstí, potřebě spásy a hledání smyslu, vznikly na půdě lidské společnosti různé formy religiozity. „Digitální člověk" tak jako člověk jeskynní hledá v náboženské zkušenosti cesty k překonání své omezenosti a k zabezpečení své nejisté pozemské existence. Ostatní život bez transcendentního horizontu by postrádal naplnění smyslu a štěstí, k němuž všichni tíhneme. Druhý vatikánský koncil v deklaraci Nostra aetate zdůrazňuje: „Lidé čekají od různých náboženství odpověď na skryté záhady lidského bytí, které jako dříve tak i dnes lidi do hlouby srdce znepokojují: Co je člověk? (Kdo jsem já?) Jaký smysl a cíl našeho života? Co je dobro a co je hřích? Jaký je původ a cíl utrpení? Jak se dosáhne pravého štěstí? Co je smrt, soud a odplata po smrti? A konečně: Co je to poslední tajemství, jenž obklopuje naší existenci, z něhož jsme vyšli a k němuž spějeme?
Člověk v sobě nosí žízeň po nekonečnu, po nostalgii, po věčnosti, hledání krásy, touhu po lásce, potřebu světla a pravdy, kterého pudí k absolutu. Člověk v sobě nosí touhu po Bohu. A člověk ví, že se nějakým způsobem může obracet na Boha, ví, že ho může prosit. Svatý Tomáš Akvinský, jeden z největších teologů dějin, definuje modlitbu „jako vyjádření touhy, kterou má člověk po Bohu" . Tato přitažlivost k Bohu, kterou sám Bůh vložil do člověka, je duší modlitby, která nabývá mnoho forem a způsobů podle dějin, doby, okamžiku, milosti a dokonce hříchu každého prosebníka, člověka. Lidské dějiny poznaly rozmanité formy modlitby, protože člověk vyvinul různé způsoby otevřenosti vůči Němu. Vůči světu, že můžeme poznávat zkušenost přítomnost v každém náboženství a kultuře.
Také náš život je spojen s naším obrácením se na Boha, ať už chceme nebo ne, v různých životních situací. Často to činíme nevědomky, svými slovy.
Přebráno z generální audience svatého otce Benedikta XVI.
Na čas prázdnin a dovolených přeji Vám hodně zdraví, dobré slunné počasí a hezké zážitky s lidmi a s přírodou, která nám přibližuje Pána Boha.
P. Kazimierz Duš