Válečné Zápisky Vojáka 1914-1918
(XIII. díl, XII. díl – 2011/35)
[Křečovické listy 36/2011]

Vše se shrnulo kolem kapitána Šidlíka, ale ten si v tom zmatku také nevěděl rady, na žádný velký odpor jsme nemohli počítat, protože nás tam byla jen jedna rota a skoro většina byla již raněna nebo pobita, proto dal rozkaz ustoupit doprava k Francouzům. Nikomu se však od vesnice nechtělo, každý se jen krčil ke zdi nebo stromu a tím se všechno roztrhalo. Odpoledne se k nám stahovala 2. a 3. rota, která nás měla posílit, museli však jít asi 1 km po rovné louce, že nebyli ničím krytí a k tomu zas přiletěla něm. eskadra aeroplánů a my jsme měli hrozně ztrát. Pak nám udělala franc. artilerie 10 min baráž a my dělali nástup, který byl dost perný, ale pak se dali Němci na ústup a bylo již vidět, když stříleli rakety, jak se vzdalují. Nemohli jsme však za nimi postupovat, neb nás všech bylo 36 a důstojníka jsme žádného mezi sebou neměli. Pro nás nezbylo nic jiného než to, co jsme odpoledne perně a s velkými ztrátami dobyli, opustit dobrovolně a stáhnout se zpět.

Obsadili jsme návrší od vesnice u hřbitova, každý si obsadil jednu jámu od granátu, o které nyní nouze nebyla, tu si trochu ještě vyházel, zlepšil a tak jsme tam byli vždy přes noc a přede dnem jsme se museli stáhnout doprava k Francouzům. Jámy jsme si museli stále opevňovat, neb se čekal německý protiútok, prý jim přišly velké posily. V noci nám donesli vždy na 3-5 lidí jeden chleba, 1 l vína, porci masa na dvou a k pití nic. Přišel rozkaz, že musíme být stále na místě připraveni na něm. protiútok, ale jakmile jsme se tam začali stahovat, přiletěly zas aeroplány a nadělaly nám ztrát, když se pak vrátily zpět, střílela do nás artilerie a mezitím si Němci dopravili do linii minomety, ze kterých pak házeli miny přímo do nás, takže mnohý byl zasypán nebo vyletěl i s okopem do větru. Louka, která byla za námi, byla jako moře, neb Němci tam, kde se rozlívala Aisne na dva proudy, jeden zahradili a tím sehnali všechnu vodu za nás, kdež vystoupila ze břehu. Most, který byl přes řeku, německá artilerie rozbila a to místo i všechny cesty byly pod stálým obstřelem. My jsme byli hrozně vysílení neb nás bylo málo a museli jsme být ve dne na strážích a v noci stále všichni vzhůru a stále opevňovat. Tím, že jsme se nevyspali a byla nám dodávána jen suchá strava, byla žízeň a žádná pitná voda nikde nebyla, se pilo z jam od ekrasitových nebo plynových granátů, po níž jsme dostali bolesti a křeče v žaludku, i španělská chřipka začínala.

24. října v noci Němec začal střílet zápalnými granáty a zapálil barák ve vesnici, který dosud nezbořil a v němž bylo rotní velitelství, do toho pak teprve třískal ekrazitem i kolem vše silně obstřeloval. Měl jsem stále horečku i zimnici, a tak mě poslali k veliteli bojové skupiny, který mě poslal k lékaři na den si odpočinout. Sotva jsem však sešel na cestu, která byla zvlášť pod obstřelem, Němci vystřelili raketu a spustili silnou kanonádu, při čemž jsem byl raněn od střepiny granátu do levé ruky a levého boku i plášť jsem měl roztrhaný a zůstal jsem ležet ve strouze u cesty. Co jsem mohl, shodil jsem ze sebe a plazil jsem se dozadu, než jsem se ale dostal na obvaziště, opouštěly mě smysly a byl jsem vysílen. Tam mě ovázali, dali napít vody, která mě zas trochu občerstvila, dva mě vzali pod paže a šli jsme přes most vodou, který byl z dřeva, proutí, kamení a po kterém šla voda do vesnice Oryzi, kde nás dali na nosítka, šoupli do sanitních automobilů a jeli jsme. To však jsem již o sobě nevěděl, jen si pomatuji, jako ve snách, jak nás pak převazovali a uložili do postelí, zas nás vzali, naložili do vlaku a nežli jsem se nadál, již nás skládali ve 12 hod. v noci v Paříži, odkud nás odvezli v sanitních automobilech do nemocnice Pantheonu. Tam nás hned vykoupali, převlíkli a dali do postelí.

26. října jsem byl dán do jiné světnice, nedostal jsem jíst a večer jsem byl na operaci. Zanesli nás na nosítkách do operačního sálu a museli jsme čekat, a kde jsme přihlíželi, jak se prováděli operace na našich kamarádech. Kdo neprošel tou vřavou na frontě, musel by se hrůzou třást při spatření všech těch nástrojů a těch prací operačních. Uspali mě, a tak jsem bolest necítil, až když jsem procitl na posteli, svíjel jsem se v hrozných v bolestech, že jsem až blouznil. Nemohl jsem se z té narkózy dlouho vydýchat, a proto jsem třeštil a tlouk kolem sebe, neb se mě zdálo, že jsem na frontě a Němci že nás dusí plynem a zajímají, proto jak jsem poznal u sebe francouzské vojáky, kteří mě odnášeli z operačního sálu, stále jsem na ně křičel, kde jsou Němci, ale oni se mi jen smáli a to mě teprve mátlo. Druhý den nás též navštívili pařížští Češi od Národní rady, což nám bylo velice milé.

28. října jsem se po dlouhém čase zas oholil – ovšem jen jednou rukou a pak jsem si slabikoval francouzské noviny, které sem dodávali každý den, a tu jsem přišel též na zprávu o kapitulaci Rakouska, což jsem radostně sděloval svým dvěma kamarádům, kteří zde též leželi, a Francouzi se na nás udiveně dívali, proč máme najednou tak radost. To jsem jim objasňoval – pokud jsem francouzsky znal – že právě co Rakousko padlo, my jsme se stali samostatnými a to oni teprve mezi sebou začali rozumovat, že přeci asi nejsme Rakušani, když máme radost z jeho pádu. Psal jsem to hned kamarádům na frontu a do Itálie.

2. listopadu 1918 jsem byl u převazu, měl jsem nahoře ruku 1 a 1/2 dni sešitou a ze spodu 1 den v ráně jsem měl nacpané tylové knoty, po převaze mě očkovali. 4. listopadu 1918 noviny přinesly zprávu, že Rakousko ve 3 hodiny v noci složilo zbraně a že je s ním uzavřeno příměří. Naše pluky byly v bojích od 30. 10. 1918 a nyní prý se již připravují na odjezd do Čech, proto jsem psal kamarádům k rotě, by mně uchovali tyto dosavadní poznámky, které jsem měl v torně na trém.

11. listopadu 1918 jsem při přehlídce prosil doktora, aby mě sundali plech a desky z ruky, abych mohl pohybovat prsty, ale on řekl, že to ještě nemůže být, neb mám přeraženou kost a že bych si tím ublížil. Právě v 11 hodin, když jsme zasedali k obědu, rozlétla se zpráva po celém městě a všude každý to sděloval druhým, že je uzavřen mír a hned bylo slyšet kolem střílení z kanónů, zvonění, pískání píšťal, houkání, křiku, zpěvu, hudby, kdo mohl a směl ani neobědval a běžel do města. Kteří se vrátili, zvěstovali, jak procházejí velké oddíly vojska všech spojenců městem. Všude volání „Viva la Franci" a jásotu nebylo konce.

12. listopadu 1918 po velkých prosbách mě při převazu zbavili štychů a plechu, takže jsem měl ruku volnou, a když jsem stále prosil doktora a madame, co nás ošetřovala na pokoji, se za mne přimluvila, dovolil mi odpoledne do 5 hodin vycházku. Šlo nás několik Čechoslováků prvně ven, ale když jsme přišli na hlavní ulici, nebylo možná projít, šel průvod za průvodem, každý ozdoben malými i velkými prapory za zpěvu a hudby, Němce měli na šibenici pověšeného mezi průvodem a všude bylo křiku, zpěvu a pak když přišla zpráva (ovšem falešná), že německý korunní princ je zavražděn, tak nevycházela Paříž z oslavy. Druhý den jsme byli zas venku, a když jsme tak chodili ulicemi, dala mi jedna francouzská paní kytici, říkala, že Prahu zná, že tam byla na Sokolském sletu a tu kytici jsem dal paní, která nás ošetřovala.

17. listopadu byla oslava pro Elsas-Lotrinsko, na níž byly takové masy lidu, že jsem to nikdy nikde neviděl, lidi lezli na zdi, stromy, domy a dole v ulicích a náměstích bylo k umačkání. Ve 2 hodiny odpoledne přejel kolem president Clémenceam s generálem Fochem v kočáře, za námi šly dítky Elsas-Lotrinska deputace každého města zvlášť se svým praporem a standartou přičemž se střílely hřmotné salvy z hmoždířů, byly to však nepřehledné zástupy, které se pak zastavily, neb k nim měl president uvítací řeč. A tak to stálo do 1 4 hodiny, nad tím létalo spousty aeroplánů a hydroplánu všech různých tvarů, a když se začalo stmívat, měl každý jiné světlo napřed i vzadu a dělaly všelijaké přemety a komedie ve vzduchu, což bylo krásné, jelikož byla moc zima a bolela mě moc ruka, musel jsem jít domů. Pak ještě defilovaly různé spolky, vojsko, ošetřovatelky červeného kříže všech národností, ale toho jsem se již nedočkal.

Od 25. až do 30. listopadu 1918 jsem měl španělskou chřipku a velkou horečku a mohu děkovat jen dobrému ošetření a všem možným prostředkům a injekcím, že jsem to nezaplatil životem, jako mnoho mých kamarádů v pluku, byl to ještě jako dodatek po bojích. Byl jsem u převazu, ale ránu jsem měl již zahojenou, jen mně vyrůstalo z ní maso, které připalovali kápisen. Chodili jsme do americké kantýny a tam nám prodali každý den za 80 centů kouření, víc však ne!, které jsme střádali již domů

Pavel Novotný (konec XIII. části)