Škola Křečovice – 230 let
[Křečovické listy 37/2011]

Několik let po vydání školského zákona císařovnou Marií Terezií v roce 1774. Konkrétně po osmi letech, je možno počítat začátek školství v Křečovicích, které zůstalo nepřetržitě (mimo válečné události) do dnešních dnů tedy 230 let.

Povinná školní docházka se vztahovala na děti ve věku 6-12 let. Za nedodržování zákona nehrozila žádná sankce. Počítalo se s pozdějším vynucováním této docházky, nejprve však Marie Terezie potřebovala vybudovat síť škol a hlavně navyknout své poddané na přítomnost školství.

Na venkově nový školský předpis vyvolal nemalé vášně: Že děti mají chodit do školy namísto toho, aby vypomáhaly na poli. Ve své době to nebyl zase tak sobecký argument. Mládež školního věku se osvědčovala jako platná výpomoc při zemědělské práci. Nesmíme zapomenout ani na finanční (naturální) náklady, které rodičům s nástupem dětí do školy vznikaly: jenom chudé rodiny neplatily „školné“.

Školy nebyly zřizovány nahodile, ale podle pevného klíče, který se řídil církevní organizací. Při každém kostele, kde se mohlo sejít alespoň 80-100 žáků, musela být zřízena jedna škola. Vesnická škola byla většinou jednotřídní až dvoutřídní a zpravidla se o vše staral jediný učitel. Na školách se vyučovalo čtení, psaní, počty a samozřejmě náboženství. Obzvláště koncepce náboženské výuky prošla bouřlivým vývojem. Marie Terezie byla pro zachování tradiční náboženské výchovy, Josef II. se snažil náboženskou výuku přetransformovat ve výchovu k obecné mravnosti a loajalitě vůči panovníkovi a státu.

V Křečovicích podle ústního podání vyučovaly prý v nejstarší době (před r. 1780) v domku č. 5, kde se říkalo „U Chaloupků“, nějaké dvě starší ženy, jež učily podle staré modlitební knihy písmena znáti a skládati dohromady, ovšem s výsledkem nevalným. Proto využili občané křečovití té okolnosti, že se Jan Český (učiteloval od 29. ledna 1779 do 15. srpna 1779 v Živohošti) nepohodl s farářem v Živohošti o nějaké pole, a jak se samo sebou rozumí, tento spor prohrál a přešel do Křečovic. Podle záznamu samotného Jana Českého byl od 15. srpna 1779 do 23. ledna 1781 na zahálce. V lednu 1781 a to 29. zahájil Jan Český vyučování v Křečovicích v domku č. 27 „U Špatenků“.

Podle metodické knihy z r. 1777, složil Jan Český učitelskou zkoušku a byl v Křečovicích potvrzen dekretem z 3. května 1782. Vyučoval a bydlel v domě č. 29. Potom koupil domek č. 5 dřevěný (chatrný) za 30 zl. a učil v něm za pomoci svých synů Matěje a Jana. Poněvadž bylo žáků mnoho, učívalo se i ve vedlejší komůrce, přistavené do dvora, nebo i v sousedním statku č. 6. Do školy Křečovické chodily tehdy děti z dalekého okolí: Krchleby, Strážovice, Suchdol, Břišejov, Vlkonice, Velběhy, Osečany, Nahoruby, Lhotka a Prosenice. Jak se učilo, o tom nechme vyprávět školní kroniku:

Do školy se chodilo ovšem hlavně v zimě – proto také starší lidé říkávali: Já chodil do školy tři, čtyři zimy. Každý vzal s sebou knihu, již náhodou doma měl, kroniku, kancionál, nebeklíč, a z toho se učili slabikovati: ká…o, ko, bé…y, by, el…a, la, kobyla. Ku psaní každý nosil s sebou dřevenou černou tabulku, na kterou učitel předepsal jeden řádek – každému něco jiného – a žák to napodobil. Po čase odkoupil od učitele frakturu, t. j. předpis latinkou a německým písmem napsaný, a ten napodobil písmenu za písmenou třebas 1 roku, až si koupil jiný. Při této metodě je ovšem samozřejmo, že mnohý žák se naučil vůbec jen psáti svůj podpis a jinak nic psaného nepřečetl. Počítání bylo vůbec jen mechanické. Škola začínala modlitbou, po ní se sborově odříkávala násobilka. Bohatší žáky brával si učitel ke stolu a probírával s nimi lecos sám, při čemž ostatní chudší zaháleli. Oprava a hotovení brkových per zabralo každé odpoledne aspoň hodinu. Jako honorář přinášeli obyčejně před nedělí hoši chléb, trošku mouky, krupek, syrové nebo sušené ovoce, polénka nebo otýpky dříví, sobotáles platil málokdo. Peníze si musel kantor vydělávati šumařením u muzik a po veselostech. Ti žáci, kteří se učili hudbě, byli místo literního vyučování posíláni do dřevníku, kde jeden pištěl pro sebe na klarinet předepsaný valčík, druhý cvičil si menuet, třetí vedle něho nadýmá se a vřestí na trombu přiznávku k polce, čtvrtý skřípe na housle mši, pátý se nadýmá a cvičí se na bastrubu marš, šestý na flautu kalup. Jest to milé a líbezné poslechnutí. Když pak kluky omrzela hudba, věnovali se různým tělesným cvikům, zejména se proháněli navzájem koštětem, namočeným v hnojůvce. Když už to přesahovalo meze, vyšel pan učitel a srovnal kluky pořádným výpraskem.

Se zřízením lokalie nastala r. 1787 Janu Českému nová povinnost – převzal úkol organisty. S tím ovšem přišel i nový zdroj příjmů, neboť počal bráti posnopné, jež čítalo 399 snopů a dříve se odvádělo učiteli neveklovskému. Kromě toho bylo mu za varhanictví přiřčeno 30 zl. ze zádušní pokladny. O obě tyto položky povstal spor s učitelem neveklovským Ignácem Chlumským, jenž tvrdil, že se těchto příjmů nikdy nevzdal. Spor byl rozřešen až za nástupce Jana Českého, jeho syna Matěje, komisí, konanou 21. července 1801, v ten smysl, že posnopné patří učiteli křečovickému, kdežto oněch 30 zl. že bude bráti do své smrti učitel Chlumský, načež připadnou učiteli křečovickému. Dne 15. března 1800 zemřel Jan Český a byl slavně pochován., Pohřeb vedli dva kněží: P. Radnický z Křečovic a P. Kašpar Chalupa z Maršovic. Hudební stránka pohřbu připadla na starost kantoru z Bělice, Václavu Hlávkovi, jenž „ku pohřbu sloužil s valdhornami, s klarinety a fagotem“.

Po smrti Jana Českého pokračoval v Křečovicích vyučovat jeho syn Matěj, který byl potvrzen dekretem z 20. července 1801 jako učitel v Křečovicích. Brzy po jeho nastoupení byly škole vykázány místnosti v domku č. 12. V roce 1819 byla postavena školní budova č. 37 patronem Bedřichem hrabětem Pourtáles (koupil s bratrem Janem roku 1805 Tloskov) a byla vysvěcena roku 1821. Byla jednotřídní a chodilo do ní tenkrát 280-300 dětí. Není proto divu, že si Matěj Český musel brát na výpomoc školního pomocníka, kterého musel sám vydržovat. Byli to František Nový (1825-1835), Jan Zykán (1835-1840), Antonín Drchka (1840-1842) – znamenitý učitel, varhaník a hlavně houslista, Václav Fiala (1842-1846). Po něm přišel už otec skladatele Josef Suk od 1. září 1846.

Pavel Novotný