Lidé z daleka chodívali do Křečovic, aby si tam poslechli znamenitého varhaníka a zpěváka. Zvláště o svátcích, posvícení a zejména pak o pouti bývávala v křečovickém kostele slavná mše s hudbou a zpěvy.
Starý pán řídící učitel, ale i znamenitý ředitel kůru v křečovickém kostele, vyučil půl vesnice na rozmanité hudební nástroje a měl pohromadě kapelu, že jí bylo radost poslouchat. A když byla „figulárka" bylo jich plno na kůru. Přišli i zpěváci a nade všemi vévodil jako král starý pán, který se usmíval, na všechno dával pozor, všude měl uši: nad vším bděl.
Tyhle slavné mše v Křečovicích, to byly koncerty, a což o Vánocích, o půlnoční!
Jednou přišel k nám do Hodětic maršovický pan řídící Balík a přines novinu, že bude o půlnoční hrát v Křečovicích také mladý Josef Suk, syn starého pána. Holečku, to byla opravdu novina! To musíme do Křečovic, abychom ho slyšeli!
Sněhu bylo po kolena a mrzlo jen praštělo, cesta byla zapadaná, ale pastýřská mše v Křečovicích s mladým Sukem se nesmí vynechat, pro tu se musí již něco zkusit! Beztoho bylo u nás, v Hoděticích, kde bylo jen sedm chalup, smutno a pusto. Proto jsme se po štědrovečerní večeři vypravili: vysoké boty na nohy, pořádný zimník na sebe, teplou šálu na krk, huňatou beranici na hlavu, lucernu do levé ruky a do pravé pořádnou hůl, do kapsy sirky a několik svíček - a už se šlo. Byla tma, na nebi nesvítila ani jediná hvězdička, sníh pod nohama chrupal, boty se bořily do sněhu, každou chvíli zapadl některý z nás do závěje, ale šli jsme statečně a cesty pomalu ubývalo. V lese, do kterého jsme ze chvíli vešli, to bylo lepší, svíčky v lucernách jasněji svítily, stromy vrhaly dlouhé a tajemné stíny. Přes cestu přeběhlo několik vyplašených ušáků, za spaní vyrušený pták zatřepetal křídly a shodil za stromu závěje sněhu. Když jsme vyšli z lesa, nebylo již do Křečovic tak daleko.
Sněhem pokryté chaloupky se krčily jakoby zimou. Cesty ke Křečovicům byly jako oživlé. Ze všech stran chvátali tam lidé s lucernami, bylo těch světélek jako bludiček. Všechna světélka se přibližovala k dolíku v němž ležela vesnička, cíl nás všech.
Došli jsme. Okna křečovického kostelíčka svítila do černé tmy. Zhasli jsme lucerny a vešli dovnitř. Kostel byl pln světel i lidí. Byli tady nejenom z Křečovic, ale i z daleka. Od oltáře zazněl zvonek, půlnoční se začala. Varhany se rozezpívaly. A pak to přišlo, koledy, tak milé, prostičké a krásné, až srdce usedalo. Stáli jsme pod kůrem jako omámeni. Housličky mladého Suka zpívaly, tu silněji tu slaběji, tu prudčeji, tu zase pomalu, hudebníci do toho vpadávali, varhany jásaly, zpěváci zpívali……. a my stáli dole jako u vytržení jako ve snu. Už nás nebolely nohy, nebyla nám zima. Už jsme ani nebyli v malé zapadlé vesničce ztracené v bílém sněhu. Byli jsme v nejkrásnějším koncertním sále, zněla nejkrásnější hudba se zpěvy, za varhanami seděl veliký umělec, všechno jako v pohádce.
Dohráli, dozpívali, mše skončila. Ani nevíme, jak jsme vyšli ven a jako došli domů. Nemluvili jsme, nebylo nám do řeči. Bylo to tak krásné a velkolepé a přece tak prosté, české a naše. Nikdy jsme na to nezapomněli.
Takto vzpomínal na hudebního skladatele Josefa Suka a jeho otce v časopise Pod Blaníkem, v roce 1935, pan učitel J. Šuma z Hodětické školy. Upraveno a zkráceno.
Jedná se pravděpodobně o Vánoce roku 1891, kdy napsal J. Suk jedinou samostatnou varhaní skladbu na píseň „Narodil se Kristus Pán," kterou hrával jeho otec. Tato úprava nese název „Půlnočka v Křečovicích v roce 1891"
Novotný Pavel