Zajatci I. světové války v Křečovicích
[Křečovické listy 7/2004]

V minulém čísle Křečovických listů jsem se stručně zmínil o vzniku a důsledku I. světové války pro naši obec. Uvedl jsem seznam padlých spoluobčanů. Nyní předkládám článek o zajatcích v Křečovicích, který napsal pan Karel Zvěřina řídicí učitel v Křečovicích v roce 1928. Článek je po malých úpravách v plném znění.

V roce 1916 byli dáni na výpomoc italští zajatci také do Křečovic a okolních vesnic. Přiděleni byli rodinám, ze kterých mužové byli v činné službě válečné.

V Křečovicích u Budáků dostali zajatce Ivo, ve dvoře u Kvisů byli zaměstnáni Francesconi a Peressini, u Váňů Succi, u Voglů Bonetti Viktor, u Vondráčků Bertoni. Ve Skrýšově u Bárů sloužil Barbanelli, v Krchlebích ve dvoře Salvanesci, ve Zhorném u Šimků Petr Vischio a u Kovaříků v téže obci Silvius Bonetti. Ve své vlasti byli různých povolání; mnozí vůbec nerozuměli hospodářství. Ale v tehdejší době byla každá síla vítanou, neboť všechny práce spočívaly většinou na bedrech žen, starších mužů a dětí.

Někteří z těch zajatců měli výrazný italský typ: černé oči, hustý, černý vlas, snědou pleť. Mnohého z nich prozradil však italský vojenský stejnokroj a řeč.

Nade všemi měl dozor rakouský voják, vybraný z nejstarších odvodních ročníků, který zůstával u Šimků ve Zhorném. Prvním dozorcem - "postem" - byl rodilý Polák, jemuž přezdívali "baťa". Po krátké době vystřídal ho Slovinec Alois Ludvík, mistr zednický z Bače v Kraňsku, muž dobrácké povahy. Většinou bydlil každý zajatec tam, kde sloužil; několik noclehovalo také společně v jedné světnici u Váňů.

Když měli zajatci volnou chvilku, sešli se na návsi a tam u rybníčka na travnatém břehu postáli a pohovořili. Hovor vystřídal často tělocvik: vzájemné přeskakování a zápasení.

V neděli bylo na návsi teprve hlučno. Přišli z okolí zajatci nejen italští, nýbrž i ruští a srbští; stojíce v hloučku s "postem", dorozumívali se jak mohli, řečí i posuňky.

Za války jezdívala pošta do Křečovic od Sedlčan. Byl to vozík, tažený jedním koníkem. Italové čekali u poštovní kanceláře, nedočkaví běželi kousek naproti. Radostí zářilo oko toho, jehož čekání nebylo marné: z domu dostal lístek, psaní nebo bedničku.

Češtině učili se zajatci těžko. Zato naši páni kluci od nich leckteré slovíčko pochytili a chlubil se ten, kdo již uměl počítati do desíti italsky.

Bonetti, pravého italského typu, zaměstnaný u Voglů, prodělal válku s Alžírem; za světové války ho zajali. Bylo zajímavé poslouchati, když líčil hlasem i posuňky výbuchy a třaskání pum i granátů. Oči mu jen blyštěly. Svým chlebodárcům pracoval na poli, povzbuzoval dobytek volaje: destra, sinestra, rossa, to jest: náruční, podsední, červená! Doma vypomohl, jak bylo třeba.

V neděli odpoledne přišel Viktora k Voglovům navštíviti z Krchleb Salvaneschi, mladík jemné povahy, plavých vlasů. Byl synem kteréhosi italského soudce a sám studoval. V zajeté uklízel dobytek a jezdil s potahem. V notýsku měl obrázek s nápisem "sv. Mořic, patron vojínů". Jednou ukazoval i válečnou píseň italskou. Měla kolik slov a každá končila refrainem: "S námi po boku jde Francie, naše sestřička."

Povinnosti svých byl Salvaneschi dbalý. Za nejlepšího hovoru vytáhl hodinky, podíval se a zvolal: " Štyry hodinky, domy sedum voly." (Chtěl říci: Čtyri hodiny, musím domů uklízet sedum volů.)

V jedné z přifařeních obcí měli zajatce, vyučeného v cukrářství. Místo dělání cukrovinek štípal dříví, nakládal hnůj a konal jiné domácí práce. Unavený ukázal jednou na fůru hnoje, kterou právě naložil a zkříživ ruce na prsou, volal na služebnou: "Siňorina Marjánky, umžít, funus - Šešovice." Ale nebylo mu souzeno, aby pohřben byl v Křečovicích, odešel později živ a zdráv s ostatními.

Ve Strážovicích u Kopků měli zpočátku jakéhosi Giaviato Signorelli. Pocházel z římské provincie z devítičlenné rodiny; otec měl chaloupku a něco polí. Před válkou Giaviato pracoval v Americe, ve válce byl zajat v bojích u Asiaga. Byl vyšší postavy, štíhlý, mírné, dobrácké povahy a dosti dobrý pracovník v zemědělství. Čeho neznal, brzy ovládal. Po skončení sklizně r. 1916 odešel se skupinou zajatců na práce do cukrovaru Vrdy - Bučice u Čáslavi. Po kampani se zajatci vrátili, Signoretti přišel k Járkovům do Vlkonic a u Kopků ve Stražovicích nastoupil Pietro Barbetti. Byl vyučen pekařem a kupcem u svého otce, který měl zároveň malé hospodářství. Ač jinak dosti dobře pracoval, přece těžkým pracem nezvyklý často pro sebe po italsku vzdychal: "Nešťastná vojna, nešťastná vojna!" Jinak byl žertovný a rád za děvčaty volal: "Hézky sléčinka!" také sekati hrabicí ho mrzívalo a ukázal jednou na břicho se slovy: "tam dát motor." Toho ovšem nebylo možné a Barbetti otáčel hrabicí vlastní silou.

V dubnu 1917 byl do Křečovic vyslán polní kurát pluku tyrolských střelců z Benešova; měl ve farním chrámu Páně sv. Lukáše ke shromážděným italským zajatcům promluvu v jejich mateřštině a vykonal pro ně zvláštní bohoslužby.

Počátkem r.1918 odešli zajatci do Albanie i do Srbska za různým účelem. Lidé v Křečovicích i okolí měli je rádi, neztrpčovali jim pobyt, vzpomínajíce svých drahých, kteří snad někde daleko také jsou u cizích lidí a našili snad také dobrá srdce...

Za převratu Italové z Albanie a Srbska vrátili se přes Valonu do vlasti. Mnozí z Itálie se ozvali dopisem svým zaměstnavatelům v Čechách.

A poslední "post" Alois Ludvík? I ten psal, že je v Bači u své rodiny. Poštovní známka a razítko na jeho dopisu nasvědčovaly, že Bač s okolím připadla Itálii. Ludvik byl dobrý a upřímný člověk.

Tolik kousek života mimo válečná kolbiště I. světové války. Skupinová fotografie zajatců, kteří sloužili v Křečovicích jsem umístil na výstavě k 650 letům Křečovic v roce 2000 Na této fotografii dnes už nikdo neví kdo je kdo.

Pavel Novotný