Se zmírněním pronásledování křesťanů v polovině 3. století se prvně objevuje křesťanská témata také ve výtvarné podobě. Rozmach křesťanství ve 4. století začal upevňovat postavení církve.
Na popud císaře Konstantina a jeho matky Heleny byl postaven v Betlémě chrám Narození Páně. Betlému samotnému pak připadlo poslání posvátného Kristova narození. Tato událost byla situována v chrámu do výklenku jeskyně.
Přání a představy té doby se mísily s historickou skutečností a její síla byla v dalším vývoji tradice Vánoc rozhodující. V kostelech vznikaly napodobeniny betlémské jeskyně a v nich byly stavěny holé dřevěné jesle.
Zásadní změna ve vývoji vánočních betlémů je připisována sv. Františku z Asissi. Ten před Vánocemi v roce 1223 přenesl jesle z kostela ven do jeskyně, kterou přeměnil spolu s přáteli v kapli. Tato událost je situována poblíž italské osady Greccio v Umbrii. U prostých jeslí jako u oltáře pak sloužil sv. František vánoční mši za přítomnosti vesničanů. Toto vánoční tajemství se konalo u skutečných jeslí spolu s živým oslem a volem. Šlo o čin neobvyklý a působivý. Slavnost byla pravidelně opakována i po smrti sv. Františka. Podle tohoto vzoru se jesličky začaly šířit do kostelů a klášterů.
První zpráva o postavení a vystavování kostelních jeslí v Čechách je z Prahy roku 1566. Tehdy tento obyčej zavedli v pražském Klementinu jezuité.
Podle pražského vzoru se jesle začaly šířit i do jiných měst. Nejprve byly stavěny ve větších sídlech a z nich se prostřednictvím církevních hodnostářů dostávaly do zámeckých kaplí vyšší šlechty. Určitou stagnaci ve vývoji jesliček způsobila třicetileté válka. Od počátku 18. století můžeme pozorovat jejich další rozšiřování i do sídel nižší šlechty a do venkovských kostelíků.
Lidové představě nejlépe vyhovovaly velké sestavy jeslí budované někdy v bočních kaplích nebo postranních kostelních lodích. Nejstarším a nejrozměrnějším dílem tohoto druhu u nás jsou jesličky v kostele Panny Marie Andělské u kapucínů na Loretánském náměstí v Praze. Byly vytvořeny roku 1780.
Zákazy josefínské reformy po roce 1780 kvalifikovaly stavění jesliček jako naivní a církve nedůstojný obyčej. Je zajímavé, že tento zákaz přijali duchovní rozdílně. Vysocí církevní hodnostáři s uspokojením, venkovští duchovní s nevolí. Zákaz sám však ve svém důsledku znamenal zlidovění tohoto obyčeje a způsobil, že se jesličky dostaly do městských i venkovských domácností. Venkované a prostí řemeslníci jakoby pojednou chtěli prožít ono vánoční tajemství podle svých představ bez ohledu na výklad biblické dějepravy. Stále vzrůstající oblibu betlémů na konci 19. a počátku 20. století dalo popud k profesionální a sériové výrobě betlémových figurek.
V křečovickém kostele ve třicátých letech 20. století z podnětu tehdejšího duchovního správce vznikl záměr nahradit původní sériově vyráběné sádrové jesličky novými, dřevenými. Zakázka byla zadána profesionálnímu uměleckému řezbáři. Do vystěhování Křečovic v roce 1943 bylo z původního záměru dohotoveny postavy Panny Marie, Ježíška a sv. Josefa. Teprve kolem roku 2000 je na popud duchovního správce amatérským řezbářem zhotovena postava pastýře držící jehňátko a stojící ovečka.
Na titulní straně Křečovických listů je obrázek od Mikuláše Alše, který znázorňuje tzv. chození s jesličkami po vesnici. Po chalupách o Vánocích chodili obyčejně čtyři nebo tři přestrojení chlapci jeden za anděla a ostatní za pastýře. Nosili s sebou malý betlém a přednášely vánoční říkání. Takto chodívali od Štědrého večera až do Nového roku dům od domu s jesličkami. Když vešli do stavení již ve dveřích začínali zpívat:
----
Pavel Novotný