Středa 28. listopadu 1934. V prostorném sále benešovského hotelu Na Poště je hlava na hlavě. Plná sedadla, plně obsazená všecka místa k stání. Zezadu špatně vidíš přes hlavy ztichlého houfu.
Pojednou ruch, vlnění na sedadlech, vzrušení v tvářích a v zápětí potlesk, který nemá konce. Mistr Suk stojí před svými ctiteli a spoluobčany, šťastnými, že mají slavného krajana po prvé mezi sebou a mluví o sobě, o svém mládí, o svých studiích a o svém díle. Hlavně o svém dětství.
Krásně mluví. Prostě, bez strojených příkras, samé krátké věty. Mluví, sedá ke stolu, vzlyká a tiší rozvzpomínané srdce humorným slovem, jímž strhuje k veselému smíchu celý sál. Slova doprovází na klavíru. Přehrává svou prvotinu, veselou polku. A vysvětluje: "To, co hraji pravou rukou, jsem složil já, to, co levou , je tatínkovo." A znovu u stolku mluví a vzpomíná. Znovu tiskne citlivé muzikantské srdce vlastními slovy…
Mistr Suk vzpomíná na své dětství v křečovické škole. Na otce, který měl jednu jedinou touhu: aby vložil dětem do duše to nejkrásnější, co nosil v svém srdci. Na maminku, která byla na nohou od časného rána pozdě do noci, aby její děti nepocítily nikdy nedostatku. Na vzájemnou úctu a lásku rodičů. I to připomíná mistr žertovně, jak chodíval otec za svou vyvolenou pěšky z Křečovic do Prahy: čtrnáct hodin tam, čtrnáct nazpátek. V sobotu po vyučování vyrazil a časně ráno byl v Praze; večer nazpět z Prahy, aby byl v pondělí ráno ve třídě.
Opět a opět se vrací mistr do křečovické školy. Vypravuje o svém místě mezi třemi sty dětmi v otcově třídě, o místě pod stolem u tatínkových nohou, o dobrodružné cestě za basou, o tom, jak písně "Skákal pes" a "Na tý louce zelený", které zahrál na housle v šesti letech tatínkovi k svátku, rozhodly, co bude z řídících Pepy.
Mistr suk mluví o svých studiích. Ale ne dlouho. Po několika větách už je zase doma, v křečovické škole, u tatínka a maminky, u bratra a sestry Emilky, jejíž jméno nedovede říci bez mocného pohnutí. "Když jsem jezdíval domů na prázdniny nebo na svátky, chodíval mi tatínek daleko naproti a první mě vítal domů. Maminka na nás čekávala až na dvorku. "Tady ho máš, kluka!" tak mě odevzdával otec do matčina objetí. Když jsem se vracíval zpět do Prahy, loučila se se mnou poslední maminka. To jsme vždycky neviděl pro slzy na cestu z Křečovic až do Bystřice. Otec byl zlatý člověk, matka byla světice." A zase oživují v mistrových slovech zlé cesty z nádraží do Křečovic, zlé cesty v selských vozech za zimních nepohod, křečovické Vánoce, vánoční mše v křečovickém kostelíku, slavná půlnoční…
Mistr Suk mluví o svém díle, o mistru Dvořákovi a jeho vlivu na sovu tvorbu. To už je velmi stručný. A i odtud se stále vrací domů. Nemůže jinak. Záhy končí. "Nic bych si nepřál, až se dostanu na onen svět, než abych tam našel v některé útulné hospůdce pohromadě Smetanu, Dvořáka, Janáčka. Třeba by si řekli: "A, hele, Suk je tady!" Byl bych šťasten, kdyby si mne všimli. Snad by se na mne i usmáli. Možná, že by mě pozvali, abych přisedl k jejich stolu. A kdož ví: možná, že by si se mnou připili na zdraví."
Tady už mluvil víc skromný člověk než velký umělec. Velký umělec a skromný člověk. Neboť skromnost je vlastní sestra každé opravdové velikosti.
Eduard Vaněček
Dovětek: Dočetli jste článek výše podepsaného autora, který byl otištěn v časopise Pod Blaníkem v č. 4 roku 1934-35. Po půl roce od konání besedy Josef Suk v Benešově umírá. Letos si připomeneme 72. výročí. Komorní sdružení v Benešově uděluje Josefu Sukovi v roce 1934 čestné členství. Při této příležitosti obdržel diplom zhotovený Ladislavem Šímou.
Pavel Novotný