Tak povětšinou říkávali lidé váženému řídícímu učiteli křečovické školy.
Rodištěm Josefa Suka je Neustupov u Votic, kde se Františku a Marii Sukovým narodilo jedenáct dětí (což na tehdejší dobu nic neobvyklého). Nejstarší syn Josef s datem narození 29. září 1827 projevil zájem v mládí o studium a vykonal jednoroční kurz při hlavní farní Škole u sv. Jindřicha v Praze. Složil zkoušku a dekretem vikariátního úřadu ze den 1. září 1846 byl ustanoven do Křečovic. Z Neustupovské školy si přinesl základy hudebního vzdělání a za svého studia v Praze složil zkoušky z varhanní hry.
Poměry, do nichž v Křečovicích přišel, nebyly utěšené. Škola byla chatrná, místo stropu v jediné třídě přibila začouzená a od páry nahnila prkna (budova postavena r. 1819).
Jak své začátky prožíval Školní pomocník Josef Suk vylíčil sám při svěceni nové školy v Křečovicích.
"Služné nebylo žádné! Po perné, namáhavé práci ve škole musel si tenkrát Školní mládenec mizerný groš - by se mohl ošatiti - vydělávati hraním po hospodách. A co na mne čekalo o koledě? V lednu musel jsem každého dne po přetěžké práci ve škole, při největším mrazu a sněhu po vesnicích tři krále na dveřích psáti, při tom zpívati a lidem v staveních nového roku vinšovati. Hospodyně mívaly už připravený lavičník, a sotva jsem ze stavení paty vytáhl a dvéře za sebou zavřel, utřely honem jistou část napsanou, aby prý slepičky brzy nesly a krávy hodně dojili, když se ten lavičník vyždímá. Za to dával chalupnik groš a sedlák dvougroš. (Někde také houbovou polévku.) Než jsem celou rozsáhlou osadu takto sešel, trvalo přes měsíc. Ale mně to vynášelo! Poslyšte, mnoho-li? Když jsem každého dne zlou cestou unaven z daleké vesnice již v noci domů se vrátil a vysázel po celém stole svému starému principálu vydělané groše a dvougroše a tento velikomyslně sáhl a podal mi za odměnu i dvougroš, tuť zavýskal jsem radostí a poděkovav se zdvořile za velikou odměnu tuto, honem zouval jsem boty po zlých cestách promočené a roztrhané, nesl je k obuvníku a tomuto 2 i 3 zl. Z vydělaného dvougroše zaplatil.
A což, jaká na mne čekala skvělá večeře? Přišla hospodyně Veronika a vyndala pečené koroptve - ale bohužel - na loupačku! Po odbytých tři králích čekalo na mne chozeni po zápisu po všech vesnicích a sbíráni vajíček pro starého učitele (a věřte, byl jsem tak spravedliv, že když mne někdy hokynář potkal a přemlouval mne, bych mu vejce prodal, že druzí mládenci to také dělávali -nikdy jsem toho neučinil!). Když jsem byl po vesnicích se zápisem hotov, čekalo na mne opět sepisováni obyvatelstva celé osady na čisto. Jakých svízelů a starostí bylo mi tenkráte zakusiti a přestáti, není možno slovy vypověděti, a přec, zabývaje se neustále prací, byl jsem se svým osudem ve zdejší vesničce spokojen. Vzpomínka na blahé dny ty zatřese útrobami toho, komu udělilo nebe trpělivosti a síly všechny svízele ty přestáti Tenkráte byla na místě průpověď: "Koho bohové nenáviděli, toho učitelem udělali!"
Dokud byl Josef Suk školním pomocníkem a učil za byt a stravu musel si přivydělávat na ostatní výdaje hudbou. Vyučoval hudbě a stal se vedoucím kapely, která se zprvu jmenovala Krchlebská a potom Křečovická. Když se Josef Suk stal nástupcem učitele Matěje Českého přestal chodit s kapelou, ale jejím Šéfem zůstal Chodil hrát jen na zvláštní pozvání na okolní zámky a dvory Tloskov, Líšno, Vojkov, Kosova Hora a Osečany.
Za učitelem Matějem Českým do Křečovic dojížděla z Prahy vnučka Emilie Boumanová, ve které se vzhlédl učitelský pomocník Josef. Emilce tehdy bylo 16 let. Stalo se a za svou Emilkou chodíval do Prahy.
Do Prahy to bylo pěšky 14 hodin, jediné zkrácení cesty bylo "šífem" ze Štěchovic. Jinak cesta vedla hlubokými, opuštěnými lesy. Ve středu nebo v sobotu odpoledne odešel mladý učitel do Prahy, a šel pěšky, dostal se ráno před uzavřenou Pražskou bránu a Čekal na otevření. Pak následovalo setkání s nevěstou v přítomnosti rodičů. Později už ho chodívala Emilkou se sestrou Márinkou doprovodit kousek cesty. Jak taková cesta z Prahy do Křečovic vypadala, popisuje Josef Suk sám:
Nemohu vysloviti, jak dlouhá tato plavba byla pro mě - neb, ačkoliv sme v 8 hodin do Štěchovic připluli, myslel Jsem v mém pohřížení, Že již asi týden plujem. Když jsme se šífu sestoupili, vybídli mé dva plavci, kteří k Sedlčanům jíti chtěli, bych s nimi též ještě ten den šel. Nedal jsem se nutiti neb hodní lidi se mně zdáli a já též velice toužil, bych druhého dne na mši svatou domy býti mohl pročež nemeškajíce vydali jsme se na cestu. Do Slap přišli jsme již do devíti hodin šťastně, odtud pustivše se dále k Moráni velikých nesnází a těžkostí jsme pocítili a velmi špatné se nám dařilo, neb: sotva smě kus cesty od Slap byli, nesmírná tma na nás přišla a my přede dále jdouce cestu smě ztratili a žádné již nikde najiti nemohl Tu příjdouc do nějakých nesmírných struh z nichž vyváznouti nám nemožné bylo a když sem po čtyřech ven se dostali opět před námi nesmírný les stál Umluvili smě sobě tam přenocovati a tmavou noc tráviti. Sotva stoje tak as půl hodiny, zaslechl jsem někoho jiti an sobě něco zpívá. Tu hned vzbudiv plavce, táži se, kdo jest a kam jde. Když odpověděl že na Moráň tu hned jsme k němu na cestu ku které smě as 16 kroků měli šli lesy až na Moráň v 11 hodin v noci, za čež Bohu velké diky vzdávaje. Ač celý stonavý od té zlé nebezpečné cesty a strachu (poseděv v hospodě na Moráni do 3 hodin) dostal jsem se přede v neděli v 6 hodin ráno s pomoci Boží domu - celý den jsem v posteli odpočinutí hledal.
Po všech takovýchto a podobných útrapách konečně nadešel okamžik, kdy vroucí tužby mohly být splněny. Ještě za života Matěje Českého byl Josef Suk jmenován dekretem arcibiskupské konsistoře 28. listopadu 1855 definitivním učitelem v Křečovicích. Za dva měsíce potom 22. ledna 1856 u sv. Štěpána v Praze si odvedl Josef svou Emilku od oltáře a tehdy jí bylo 19 let.
Od počátku svého pobytu v Křečovicích věnoval Josef Suk stejnou péči jako škole také kostelní hudbě. Řídící učitel Josef Suk upravoval pro Křečovícký kostel a jeho možnosti kůru na 200 orchestrálních mší které v Křečovicích provedl. Upravoval několik desítek skladeb pro svoji kapelu. Slavnostní mše v křečovickém kostele byly vyhlášené bohoslužbné koncerty navštěvovány z dalekého okolí nejen z křečovické farnosti. Když 25. dubna 1866 provedl arcibiskup Bedřich Schwarzenberg visitaci. Byl vysokou úrovní zpěvu jak Školního, tak i chrámového velmi překvapen (obdržel J. Suk pochvalný list). V roce 1870 se Školní dozor z vikariátních úřadů převádí na zemské Školní inspektory; mění se platové podmínky učitelů k lepšímu. První inspekci nového Školního inspektora obdržel Josef Suk pochvalný dekret zemské Školní rady. Takových podobných uznání bylo na dvě desítky. Když řídící učitel podal žádost o odchodu na odpočinek zaslal mu c. k. okr. Školní rada následující dopis:
Jeho Blahorodí
Panu Josefu Sukovi
řídicímu učiteli na odpočinku v Křečovicích.
Jeho císařské a Královské Apoštolské Veličenství ráčil Nejvyšším rozhodnutím ze dne 10. července 1895 Vašemu Blahorodí nejmilostivěji uděliti stříbrný záslužný křiž s korunou. Dávaje o tom dle vynesení vysokého c. k. ministerstva kultu a vyučování ze dne 20. Července 1895 Čís. 16714 pokud se týče Veleslavné c. k zemské Školní rady z dne 31. Července 1895 č. 27574 věděti, zasílám Vašemu Blahorodí současně příslušné statuty a revers co nejdříve sem opět zaslal.
Ponechávám sobě Vašemu Blahorodí odevzdati dekoraci způsobem slavnostním i bude den, kdy se toto stane, Vašemu Blahorodí dodatečně oznámen.
C k. okresní školní rada v Benešově dne 8. srpna 1895
Předseda Heinz m.p.
Po odchodu na odpočinek J. Suk hrál a zpíval na kůru v křečovickém kostele sv. Lukáše dál. Pomáhal svému synovi skladateli Jos. Sukoví přepisovat noty a spolu s manželkou Emilii vychovávali vnuka, též Josefa Suka.
Řídící učitel Josef Suk umírá 17. května 1913 a 14. srpna 1913 jeho Žena Emilie.
V tomto Článku jsem stručně vylíčil některé statě ze života řídícího učitele Josefa Suka. Celý životopis by byl velice obsáhlý. Někdy se k tomuto v pokračování vrátíme.
Pavel Novotný