Dostalo se mi nejvyššího vyznamenání a nejvyšší hodnosti jaké se může dostati umělci. Vděčně a s oddaností děkuji Vám, slovutní pánové, že jste uznali mé dílo za hodno takové pocty. Uctivě děkuji i ministerstvu školství, že potvrdilo laskavě tuto hodnost.
Udíleti vyznamenání a pocty, toť úloha odpovědná, ale právě tak odpovědno jest tyto pocty přijímati. Kdybych věděl, že jsem se někdy úmyslně prohřešil proti duchu hudby, kdybych věděl, že jsem si něco odpustil, chtěl-li jsem najít pravý výraz pro své touhy, aby to, co se zdálo subjektivní, stalo se všelidsky objektivním – nemohl bych se Vám v této krásné chvíli podívat tak radostně do očí.
Dovolte mi malou hrst vzpomínek. Dne 25. ledna 1925 byl jsem zde přítomen promoci mistra Janáčka, slavné paměti. Nezmizí mi nikdy z mysli ten krásný výraz v očích skladatele, který byl a zůstane největším naším modernistou, protože jeho hudba jest nová a hluboce jímající. Ve vyznamenání tohoto mistra viděl jsem vyznamenání celé české hudby. A dnes stojím zde v hlubokém dojetí já, vroucně děkuji a vzpomínám, co by tomu asi řekli tatínek a maminka.
Ve vzpomínkách je těžko nalézt moment, kdy to muzikantství u mne začalo. Od půlčtvrta roku seděl jsem ve škole pod stolkem pana řídícího – svého otce, jenž tehdy vyučoval v jedné třídě přes 200 dětí. Zpíval jsem s dětmi. Mé rodiště bylo dosti nezpěvné, ale děti přinášely domů ze školy písně a krásné půlnoční koledy, i orchestr křečovický slavně pomáhal. Orchestrální zkoušky byly mi velkým svátkem. Když mi bylo osm let, zařídila maminka tajně, abych se naučil otci k svátku zahrát na housle dvě písničky. Po přehrání otec řekl: „Tak ty chceš být muzikantem?“ Já poslušně přikývl a už to bylo. Dobrota a moudrost otcova a andělská laskavost matčina byly jistě hlubokým mravním základem mé umělecké dráhy. Vedle toho ovšem i můj rodný kraj na střední Vltavě – v místech, kde ji Mistr Smetana nechává téci do As-dur. Kraj tak tichý, střídmě romantický, ale tak pravdivý!
Nastaly povinnosti a hojnost učení, do něhož se otec dal s plným zápalem. Ve chvílích prázdna jsem však rád brával primitivní udičku a postupoval od našeho křečovického potůčku dále ke krásným břehům Mastníku a odtud až k Vltavě. Ale brzy jsem se přestával dívat, zda rybka bere. Zadíval jsem se na úzký pruh oblohy nad mastnickými stráněmi, na divné skupiny stromů, pozoroval krotkou lesní zvěř a sedával dlouho zamyšlen. Byl jsem už tehdy samotářem.
I v této chvíli zalétají mé vzpomínky k rodnému kraji s touhou pocelovat ruce drahých rodičů. Tento čistý kraj i postavy mých rodičů zrcadlí se v mém díle od „Křečovické mše“ až po „Epilog“. Obě tato díla – jedno z nejmladší doby, druhé z nejzralejšího věku – mají stejné vlastnosti: je v nich čistota mysli. Této čistotě mysli a práce učil mě i můj vznešený učitel Antonín Dvořák, před jehož světlou památkou se v této chvíli hluboce skláním jako člověk i hudebník.
Další život můj přinesl mi pak mnoho dobrého i smutného. Ve všech těchto dobách jsem mnoho a úsilovně přemýšlel o duši lidské. Snažil jsem se vyrovnávat se s těmito otázkami poctivě – a dnes tu stojím, dámy a pánové, před Vámi s pocitem pýchy a radosti.
Slovutní pánové, ještě jednou dík nejvřelejší! Diplom, který dnes dostávám, čistý a bílý a s láskou podaný, odevzdám jednou právě tak čistý jako památku svým dětem a vnukům.
V poctě této vidím znovu zas poctu pro české hudební umění, které činilo náš národ známým v cizině i v době, kdy se velmi málo o nás vědělo. Smetana a Dvořák, spolu s umělci výkonnými, Ondříčkem a Českým kvartetem, položili tento krásný základ. Smetana a Dvořák, později Janáček, všichni již na pravdě Boží, jsou základními pilíři české hudby tvůrčí. Ctěme je a buďme šťastni, že jsou národem a celým světem plně uznáváni. Ale neříkejme jaksi pohodlně, že mety české skladby jest již definitivně dosaženo. Přejeme si hrdého a zdravého vývoje dalšího tak, jak si ho přáli Smetana, Dvořák a Janáček, ovšem vývoje takového, který by vedl kulturu české hudby k další výši.