To však nešlo tak snadno, cesty byly úzké, některé povozy jely teprve kupředu, jiné se chtěli již vracet, začalo se to zvrhat, koně se zapletli, plašili, byl zmatek k nepopsání. Když jsme se dostali dál, tak tam nebyly obrázky veselejší. Všechno uhánělo v divém spěchu a zmatku, lehké vozy, artilerie, kavalerie, pěchota a aby to bylo dovršeno, srbská kavalerie nám nadjela. A s boku na nás začala střílet. Na trény pak které projížděly Prňavou začali střílet civili i ženy z domů ze střech (neb byli donuceni od srbské patroly). Tím se cesta ucpala i koně byli postříleni a zmatek byl dovršen. Já jsem se dostal ještě v noci přes Drinu do Janiny. Co jsme s námahou za tři dny postoupili, to jsme dříve jak za den uběhli zpět. Tam nás však čekali oficíři, maďarští četníci a chytali nás, pak s námi zacházeli jak s dezertérama, zbraně nám odebrali, tloukli nás karabáčem, místo jídla nás nechali v blátě na dvoře, který byl ohražen drátem a stáli na něm posti.
Ráno 17. srpna 1914 nám dali zbraně, všechny zapsali a hnali nás bez jídla, odpočinku, vody – až mnohý padl nemoha dále – tomu pak ulehčila kule od maďarských žandárů. Když se sehnaly všechny zbytky rozprášené, udělali jsme švarmlinie a táhlo se zpět na Prňavu a byl rozkaz vše schytat a přivést na velitelství. Artilerie, která začala bombardovat, město na několika místech zapálila a co nezapálila, to zapálili naši vojáci. Koho našli, svázali opratěmi, provazy do řad a hnali je rovnou do Rakouska. Běda tomu, u koho se našla zbraň, munice neb jen patrona vystřelená. Ten bez milosti ať byl vinen nebo ne postaven ke zdi a zastřelen. Tak se tam postřílelo mnoho žen, starců i nemluvňat, na ně se pak naházelo dříví a ještě se pálili – to měla být prý pomsta.
20. srpna 1914 jsme byli posláni s trénem ke hranicím a druhý den nás hnali zpět na ony velké vrchy, kamž jsme se dodrápali večer. Bylo tam mnoho mrtvých a raněných od 6 a 8 regimentu. Srbi tam byli po stromech i s mašinkvérama, bombami a nadělili jim hodně ztrát. Udělali jsme švarmlini proti tomu nejvyššímu kopci. Na němž byly hlášeny dvě baterie dělostřelectva a 1 batalion vojska srbského (byly tam však 2 divize a 6 baterií). S námahou se tam dopravily nejnutnější věci, natáhl telefon a každý čekal s úzkostí jak dostanem zas výprask. Asi v 10 hodin aniž by byl dán pořádný rozkaz (neb důstojníci byli dávno pryč) začalo se utíkat s vrchu dolů a každý na svou pěst. Nikdo však nevěděl, kde správná cesta je, bloudili jsme sem a tam až jsme usedli každý jinde a únavou usnuli. Ráno se to zas začalo shledávat a ustupovat každý jinudy ve velkém nepořádku do Bosny.
Byli jsme shromážděni u Běliny v Amálii a tam se děla zas velká „militérka“, cvičili se švarmlinie, klencáky, kvergrify, saluťáky, trestalo se španglemi, vázalo se ke stromům a hrozili stále zastřelením. Teď z nás udělali z celého batalionu jednu kompanii, takže měli oficírů dost a ten se na nás každý vytahoval, muselo se na něj pohlížet jako na velkého boha. Měl jsem trochu štěstí, že jsem se náhodou dostal do cuku, který byl dán jako trénbedenkunk a přidělen ke trému. U kompanie měli velkou vojnu na všechno visity, stále cvičení a oficíři (třeba Češi!) nadávali českých psů a zbabělců. Dostaly se znova reservní porce, patrony a byla na to každý den přehlídka. K regimentu přišel nový kněz, byla mše a balamutil vojáky, aby šli pomstít ty ubohé sirotky z Konopiště, že to je válka svatá a spravedlivá. Druhý den šel pluk ke Drině dělat dekunky a hned nato byl alarm a šli jsme přes Bělinu až do 12 hodin v noci. Spali jsme ve škarpách kolem silnice a ve 4 hodiny jsme šli dál až na břeh Sávy tam nás převezli na druhý břeh a šli jsme do Bosutu ve Slavonii. Bylo to na srbských hranicích, dělali se dekunky stavěly feldposty. Dlouho jsme se tam však nezdrželi a šli jsem pak Slavonii k Mitrovicum. Na cestě přišla zpráva, že Rusko je na celé čáře poraženo a každý si musel dát dubový list za čepici, dostali jsem dvojí menáž s masem a kafem. Moc se nám to stou oslavou nelíbilo, neb se začalo střílet z děl a obyvatelé Bosutu utíkali kolem, neb ho Srbi rozbili. Přišla druhá zpráva, že se nepříteli podařilo prorazit přes řeku Sávu, banditi i kavalerie, že se dostali na naši půdu. Muselo být vše celou noc v pohotovosti stát na stráži.
Přišel den 8. září 1914, na který zajisté každý kdo se ho zúčastnil s hrůzou vzpomíná. Již v noci, asi v 11 hodin, strhla se po celé frontě silná srážka, zvlášť na Sávě, kde byly mosty, byly boje nejprudší. Děla jen duněla, zem se chvěla pod nohama a mašinkvéry hrčely v jednom kuse. Srbi byli donuceni přece k ústupu, ale jakmile se dostalo naše vojsko za řeku, bylo špatně vedeno a střílel jeden pluk do druhého, do toho pak ještě Srbi, takže kdo se nedal na ústup dříve, tak potom bídně zahynul v prudké řece, neb srbská artilerie mosty rozbila. Navečer přišel rozkaz všechen trén zpět, naše vojsko ustupuje. Museli jsme jet proti vodě na most, nebylo se tam možno dostat pro vojsko, které v hrozném zmatku ustupovalo. Odjeli jsme daleko do Slavonie a pak zas byli povoláni za dva dny zpět ke Grku a odtud za řeku Bosut. Stále vozili kolem mnoho raněných a střelba byla také slyšet.
28. září 1914 se mi také stala ta čest, že jsem byl na dvě hodiny uvázán ke stromu – nejen špásem. Řekl jsem jen jak jsme si vyprávěli – jeden felák – místo pan fél – on mě však slyšel a dal mě uvázat. Byl to pan štábní šikovatel Kroužek z Příbrami, býval horníkem.
Přišlo zas nařízení, že se udeří na Srby z boku a my jsme se dva dny stěhovali. Jeli jsme přes Mitrovice, které byly hodně rozbité, pak jsme přijeli do polí, kde bylo znát čerstvé bojiště a pak do vesnice Jaraku, která byla úplně vypálená a ještě hořela. Tam jsme leželi do rána a v sobotu jsme jeli do Ševarice, kdež jsme byli již blízko linie a jelikož se fronta držela tak jsme tam zůstali déle.
29. září 1914 přišel maršbatalion, naděje, že budem na Václava doma se nám nevyplnila. Tam se stále vařilo, peklo neb bylo dost drůbeže i prasat a lidi odtud utekli. Měli jsme zde upoutaný balon, na něj Srbi stříleli takže nám mnohdy do vaření vlítnul granát.
3. října 1914 jsme dostali 20 športeh, vozili jsme deky k regimentu, pak jsme kopali jámu na koně a druhý den jsem zas jeli pro deky co se tam odvezly. Dalo se do deště a pršelo již několik dní, tak jsme museli dělat boudy na koně, zakopávaly se kůže z dobytka, koně, konzerv masových jsme též zakopali dva velké pytle.
12. října 1914, na svoje narozeniny, jsme si to nesli do švarmlinie jako reserva a museli jsme si dělat dekunky bajonetem a rukama neb z nás nikdo lopatku neměl, každý se však hrabal do země jako mohl, neb do nás Srbi stříleli. Když jsme si trochu vyhrabali díry, musela se dělat 2 m hluboká chodba do přední linie ve dne i v noci. Každý si musel udělat díru pro střílení by včas potřeby mohl hned střílet. O našem posvícení jsme museli stále kopat celou noc bez výměny – tak nařídil pan štábní šikovatel Kroužek nebo, že nás všechny postřílí. Jelikož jsme měli k večeři jen trochu plesnivých fazolí, tak nám přilepšovali na práci. Ve dne se to vždy naznačilo a v noci se muselo kopat, na mně přišla řada asi od 10 hod a jelikož nebylo vidět, překopl jsem některému kamarádu nohu, který zde byl jen mělce pohřben. Po tomto případu jsme se rozhodli, že kopat nebudem, ať nás třeba zastřelí. V noci byl též střelen do hlavy můj jediný kamarád z vesnice s kterým jsme rukovali a sloužili „aktivo“ Antonín Medal a byl okamžitě mrtev.
19. října 1914 muselo být vše vzhůru celou noc, naši po celé délce spustili silný oheň, kanonýři stříleli salvy na vesnici a šrapnely zas do linie, po celé frontě se křičelo „hurá“ troubil se šturm a na levém křídle měli postoupit kupředu. Srbi však utíkat sami nechtěli, neb byli jako my dobře zakopáni, proto se fronta držela stále na místě, jen se vše opevňovalo i kanóny již se zatáhly a zakopaly, takže jsme mysleli, že zde budem přes zimu.
30. října 1914 večer Srbi silně stříleli i v noci, ale k ránu již ani rána proto se hned vyslala patrola a každý uděšeně hleděl za nimi, co se s nimi stane, ale oni přešli docela klidně srbské dekunky dopředu, ale Srbů nebylo nikde. Celý den se postupovalo, večer jsme měli v Metkoviči večeři a druhý den jsme šli do Bojetice, kdež jsme čekali jako reserva proti Šabatici.
5. listopadu 1914 jsme se dostali do Slepčovie, které bylo blízko těch vrchů na kterých jsme dostali první výprask. Ten další jsme dostali hned druhý den, neb přišel rozkaz přes vesnici Dobrič postupovat a obsadit půlkruhovité návrší za vesnicí. To se snadno řeklo, ale těžko provádělo, neb v tom návrší byly dobře zakopané 4 linie Srbů, za nimi pak na vyšších vrchách byla umístěna jejich artilerie, která velice dobře viděla na rovinu od vesnice po které my jsme museli postupovat. Když jsme byli ve vesnici padla do nás málo která rána, proto jsme šli celou silou dopředu – tu však jsme se ocitli v křížovém ohni od vojska i od artilerie a byli jsme na holé planině, že jsme se schovat nemohli. Jaký to byl zmatek se vypsat nedá, jedině to, že ti kteří zůstali ještě trochu celí, teprve v noci shledávali jeden druhého a přišel rozkaz se stáhnout zpět, neb prý jsme tam vůbec nepatřili, nýbrž 28 regiment infanterie. Nic jsme tam nedokázali (neb vepředu byl 91. regiment) padlo tam mnoho životů, mnoho jich bylo raněno a ráno když hejtman uviděl, co mu zbylo z celé kumpanie dal se do pláče. Pak jsme byli dáni k artilerii do reservy, kde jsme byli několik dní.
8. listopadu 1914 večer v 9 hodin nás vzali a šli zas do Dobriče, tam jsme si měli dělat dekunky, proto se každý činil za noci, aby se zahrabal hodně hluboko a si to upravil, ve dne pak že si teprve odpočine.
(konec II. části) Pavel Novotný