V kompozici této brožury chybí ještě ucelenější pohled na Josefa Suka. Profilů, sond, studií, vzpomínek, ba i knih na toto téma vyšlo poměrně dosti. Přesto však vítáme i tuto příležitost, abychom si připomněli Sukův význam v hudebním vývoji, jeho skladatelskou osobnost, kterou nelze odloučit o jeho osobnosti lidské.
Josef Suk byl synem učitele a ředitele kůru. Narodil se v Křečovicích u Neveklova 4. ledna 1874. Po celý život lnul k rodnému kraji a vsi, v níž spatřil světlo světa. Hudebního vzdělání se mu dostalo od otce Josefa Suka (1827-1913), v jedenácti letech byl přijat na pražskou konzervatoř; housle tu studoval u Antonína Bennewitze, skladbu nejprve u Karla Steckera, pak u Antonína Dvořáka /od roku 1891). V komorní třídě Hanuše Wihana se stal sekundistou Českého kvarteta, později nejslavnějšího našeho komorního souboru. Se sdružením prožil doby interpretačního rozvoje i jeho vrcholná léta, kdy navštívilo řadu států a nabylo světového věhlasu.
Skladatelsky vyrůstal Suk až do roku 1902 v tradici svého učitele Antonína Dvořáka. Psal tehdy téměř vylučně lyrická díla. Jeho hudba je melodická a překypuje mladistvou invencí. Inspiračním zdrojem jeho skladeb byl milostný vztah k Dvořákově dceři Otylce, kterou pojal roku 1898 za manželku. Manželské štěstí, znásobené narozením syna (1901), bylo přerváno smrtí milované ženy (1905). Suka zasáhla dvojí rána osudu, neboť již předtím odešel Antonín Dvořák (1904), s nímž Josefa Suka svazovalo nejen pouto žákovské, nýbrž i hluboký lidský cit.
Je podivuhodné, že již ve svých raných dílech Suk doslova hýří skladatelskou technikou a bezprostřední hudební invencí. V symfonii E dur, op. 14 (dokonč. 1899) prokáže smysl pro zvukovou barvitost a instrumentaci, když již předtím zazářil jako skladatel Serenády pro smyčce, op. 6 (1892). Z přehodnocení mýtické minulosti vyrůstá pak jeho klíčové dílo, Radúz a Mahulena, op. 13 (1897-1898) – hudba ve stejnojmenné dramatické pohádce Julia Zeyera. K Zeyerovi se Suk vrací hudbou k dramatické legendě Pod jabloní, op. 20 (1900-01) a Elegií, op. 23 (1902), kterou zkomponoval po přečtení Zeyerovy epické básně Vyšehrad.
Kolem roku 1900 formuje Suk svůj postoj k výbojům soudobé hudby. Poznával ji dobře jako člen Českého kvarteta během uměleckých cest do ciziny,. Ze skladatelů byl zaujat Debussym, Hegerem a Schönbergem, avšak nepodlehl jejich vlivům. Jak planá jsou slova o tom, že Suk je „malý skladatel“ („Kleinmeister“), který nenalezl svou osobitou tvář! Tak alespoň jej vidí někteří rakouští žurnalisté, kteří pak o něm takto hovoří ve vídeňské televizi. V kontextu evropské hudby je Suk dosud neprávem opomíjen, ač získal trvalý zájem např. Albana Berga. V reprezentačním spise Hanse Mersmanna (Moderne Musik, Wildpark-Potsdam 1927, nakladatelství Athenaion) chybí Sukovo jméno zcela, i u nás bývala před časem jeho tvorba znevažována uprostřed tzv. bojů o Dvořáka. Plané boje umlkají, dílo zůstává a hovoří k těm, kdož mu dovedou naslouchat.
Z utrpení se zrodila Sukova nová díla, smuteční symfonie Asrael, op. 27 (1905-06), inspirovaná smrtí, jež zasáhla do jeho rodinného štěstí, a intimní doplněk Asraela, klavírní cyklus O matince, op. 28 (1907), v němž skladatel nalézá centrum securitatis po přejití vichřic života.
Nové Sukovo tvůrčí údobí signalizuje orchestrální suita Pohádka léta, op. 29 (1907-08) a klavírní cyklus Životem a snem, op. 30 (1909). Skladatelův výraz se osvobozuje z pout výlučného subjektivismu a vrůstá v oblast emocionálně nadosobní hudební mluvy. Na vrcholu Sukova tvůrčího zápasu stojí jeho symfonická báseň Zrání, op. 34 (1912-1917), umělecké díkuvzdání za dosažení vyzrálého mistrovství, dílo dokonalé stavebné i výrazové jednoty, inspirované básní Antonína Sovy. Podobně jako Beethoven, vytvořil v té době i Suk své humanitní krédo o sbratření lidstva, v němž se ještě stupňuje umělecká intenzita, dosažená ve Zrání. Jde tu o Sukovu poslední rozměrnou skladbu, symfonii pro barytonové sólo, sbor a orchestr s názvem Epilog, op. 37 (1920-1934), jehož základní ideou je smíření všech lidí a naplnění jejich bratrské lásky. V Epilogu se Suk oprostil od jakéhokoli subjektivismu a „povznesl se do sfér, kde vlastní já nic neznamená“. (Vladimír Helfert v časopise The Slavonic Review XIV, č. 42, duben 1936, str. 646.)
Sukův život plynul v povinnostech spojených se členstvím v Českém kvartetu.. Byl nejen velkým skladatelem, nýbrž i houslistou, a překvapoval dokonalostí klavírní hry jako doprovázeč i jako interpret svých vlastních skladeb. Jako profesor skladby vychoval na mistrovské škole pražské konzervatoře (od roku 1922) celkem 36 našich i zahraničních skladatelů, např. Václava Kálika, Pavla Bořkovce, Jaroslava Ježka, Viléma a Zdeňka Blažka, Karla Reinera a Klementa Lavického; zasáhl, jak známo, do skladatelského vývoje Bohuslava Martinů jako jeho nezapomenutelný učitel (Martinů studia však nedokončil). Jako rektor místrovské školy konzervatoře v Praze (1924/26 a 1933/35) bojoval za dokonalé vybavení ústavu. Že to byl boj obtížný, netřeba dodávat. Zemřel 29. května 1935, pohřben byl v rodných Křečovicích. Jako memento, odhalující vlažnost vládních a veřejných činitelů k hudbě v době Sukova života, budiž závěrem citován pasus z jeho rektorského projevu při plenární konferenci profesorského sboru pražské konzervatoře (18. června 1925): „Jsem nucen stěžovati si na nedostatek úcty k našemu umění hudebnímu, na nedostatek vědomí, co jest nutno pro hudební umění naše učiniti. A nejvíce jest mi hořko, že tyto stížnosti musím pronést přímo po uplynutí roku Smetanova.“
Josef Suk byl vyznavač života. Když promluvil v Českých Budějovicích v pátek 22.dubna 1932 na autorském večeru o svém životě a o své tvorbě, vyznal se se slzou v oku:
„Skoro bych si přál, aby tam někde ve věčnosti byl nějaký český Olymp. Kdyby mne tam pustili, mezi ty nebešťany, tak bych se ihned zeptal, kde je tam nějak útulný lokálek, kde nejkrásnější andílkové podávají ten nejbáječnější nektar. V tomto lokále by jistě seděl u obláčkového stolu Smetana a Dvořák. Možno, že by si mne někdo z nich povšiml a řekl by: ‘Ejhle, tamhle přichází Suk.‘ A možná, že by se na mne i usmáli a řekli by třeba: ‘Dobře to udělal a neudělal nám hanbu ‘ a kdoví, třeba by mne i zavolali ke stolu, ba nechali by mne na chvilku snad s nimi sedět a možná, že bychom si i připili tím nejlepším nektarem.“
Tento článek byl zveřejněn: Pečman Rudolf – Josef Suk a hudební secese, Brno 1980.
Pavel Novotný