Válečné Zápisky Vojáka 1914-1918
(VIII.díl, VII.díl - 2009/28)
[Křečovické listy 29/2010]

19. listopadu 1915 jsme dostali zas kukuřičnou kaši a šli jsme dál hrozně vysílení, já jsem též čekal každou chvíli poslední okamžik. Ve 3 hodiny jsme přišli do Prizerenu. Chodili s námi po městě, ale všude bylo plno, neměli nás kam dát, až pak vypáčili dveře u turecké modlitebny a tam nás namačkali, jíst jsme však nedostali nic a tam nás nechali i druhý den, ale zas bez jídla.

V neděli 26. listopadu 1915 jsme v 6 hodin dostali kousíček masa, čistou polívku a pokračovali jsme v naší křížové cestě. Já jsem se z hladu dal do sbírání šípků, ale že byly kolem cesty již otrhané, dal jsem se po mezích a tak jsem chodil přes kopce, strouhy a již se stmívalo a já jsem nemohl přijít na nějakou cestu neb svůj oddíl jsem úplně ztratil. Pak když byly tma, uviděl jsem v dálce oheň, tak jsem šel k němu. Tam byl jeden starý Arnaut, který hlídal kukuřici. Když jsem mu vyprávěl, jaký mám hlad a prosil ho o něco, dal mi kousek kukuřičného „droje“ a 3 klasy kukuřice – já mu za to zlíbal ruce jako Bohu. Spal jsem tam též do rána, a pak přišel mladý Arnaut, stále si mě prohlížel i všechny moje vzácnosti a nejvíce se mu líbila moje dýmka, kterou jsem stále opatroval, co jsem ji dostal z domova do švarmlinie. To jsem mu dal a on mě zas kousek „droje“ a dvě tykve. Pak jsem šel na silnici a sešel jsem se s naší četou. Pak jsme šli albánskýma pouštěma, kde nebylo nic vidět, než nebetyčné hory, zakrslé doubí, močály a nikde žádné vesnice. Přes noc jsme byli zas v poušti, a když jsem nechtěl zmrznout, běhal jsem celou noc sem a tam. Nechali nás tam v poušti bez jídla a mě zajisté zachránil ten meloun, který mi dal ten Aranout. Druhý den večer zabili 3 voly, s kterými táhli vůz od 2 čet a z nich dostal každý kousíček syrového masa a to že máme na 3 dny, snědli jsme to však hned, ba i o střeva a krev se poprali.

24. listopadu 1915 jsme šli zas dál celí umrzlí a hladoví do těch pustin, k tomu ještě cesty se stávaly hrozně neschůdné, že se mnohde muselo lézt i po rukou, mnohde přes potoky se brodit a na noc jsme se dostali na vrch, kde byl led a dříví žádné. Šel jsem stále dál – ač jsme měli tam zůstat – zda bych našel nějaké dříví, a tak jsem se dostal k jedné veliké „kůči“ u níž však stáli 2 posti. Po dlouhé době a prosbách mě pustili dovnitř a já se schoulil do koutka. Hned ráno jsem vyšel na svou pěst, neboť o četě jsem ani nevěděl, a tak jsem se potácel hladem i chůzí zmožen, každou chvíli jsem již myslil, že upadnu a více nevstanu – tu však štěstí – ale kde pak, u cesty ležel již ořezaný osel, ale přece jsem na něm ještě trochu masa oškrabal, zašel jsem pak do doubí, kde jsem našel ještě nedohaslý oheň a tam jsem se posilnil. Pak jsem se dal pustinou dál a tu jsem přišel – oněž nebylo nikde nouze – na našeho zajatce, který tu složil kosti. Zul jsem mu „opánky“ neb měl lepší než já, blůzu a kožené rukavice. Pak jsem šel dál a přišel jsem zas na ohniště, u kterého jsem zůstal přes noc, ale byl jsem ráno celý zapadlý sněhem.

26. listopadu 1915 aniž bych se sháněl po četě, šel jsem zas, ale sníh se jen sypal, cesta špatná a mně se již zmáhala mdloba a slabost, že jsem se bídně potácel, vždy jsem trochu vydychl a zas se potácel dál, až jsem se přec se vší námahou dostal do Malého Debru. Tam jsem chtěl prodat za nějaké jídlo stříbrné hodinky, které jsem koupil v Negotině a které jsem chtěl donést domů – dostal jsem za ně 3 dináry a 1 chleba od vojáka – kterým jsem se trochu posilnil k další cestě. K večeru jsem se dostal do města Debru a spal jsem ve zbořených barákách. Za městem bylo zdechlých koní, tak jsem si nařezal masa a celou noc jsem ho pekl na cestu, pak jsem si ještě vypálil vši z hadrů a bylo za chvíli ráno. Druhý den jsem hledal po městě svou četu, až jsem ji našel ve starých kasárnách, teprve se scházela, dostali jsme 1 chleba na 8 lidí. Stále se sypal sníh, takže ho bylo již dobře na 1 metr. Cesty byly celé zapadlé sněhem a teď začalo mrznout. Dostali jsme 2 chleby, které však málokdo hned nesnědl. Čety odcházely, ale nás několik ostalo vzadu a chtěli jsme si navařit trochu masa z koní na cestu, nikde nás však vařit nenechali a hnali nás za svým oddílem. Pozdě odpoledne jsme se dali též na cestu podle řeky mezi vysokými vrchy, ale mrzlo tam dost. Kus na cestě mezi stráněma stál malý oslík, který se již asi nemohl taky hnout. Dlouho jsme se o něm neradili a za moment jsme ho vysvobodili z trápení. Ještě se házel a již jsme z něj řezali maso, kde se dalo a rychle šli zas dál neb šli za námi srbští vojáci a ti by nám byli dali odměnu. Pak jsme šli až do 12 hodin, neb jsme měli strach někde zůstat, abychom nezmrzli, všude bylo plno sněhu, že si nebylo možno odpočinout. Našli jsme pak 2 dřevěné rozbořené vozy, z nichž jsme jedno kolo rozbili a udělali na silnici oheň a vařili osla, při čemž jsme se trochu vydřímali, ráno celí umrzlí jsme šli dál, pak přes Ochředské jezero do Strugy. Tam jsme zlezli jednomu na hůru do slámy a spali do rána.

V úterý 1. prosince 1915 jsme našli četu a dostali jsme naplněný šálek mouky a 2 hrstky fazolí, nikde se však nedalo sehnat dříví. Druhý den jsme zůstali ještě ve městě, tak jsem si upekl placky, ale když jsem v noci usnul, někdo mi je ukradl. Když jsme pak tam odtud vyšli za město, začal s náma tam komandant execírovat v poli ve sněhu, a pak z nás udělala 1 četu dunavského odřadu. Pak jsem šel zas sám, neb jsem si myslel, že bez toho cvičení se mohu obejít, ale oči od těch ohníčků, kouře pálily, že nebylo vidět ani na cestu, na noc jsem si nanosil dříví k suchému pařezu, udělala oheň a přespal sám. Druhý den zas jsem šel sám napřed, přicházelo se do kraje teplejšího, kde nebylo tolik sněhu ani tak nemrzlo. Dal jsem se trochu z cesty do lesa, neb jsem se jen potácel, svlékl jsem košili a smetal vši, neb na chytání nebylo pomyšlení, tělo jsem měl celé rozedřené, špinavé jako bych měl svrab a pouze kosti s kůží, v nichž to smutně vrzalo. Dokud jsem však byl ještě při rozumu, nutil jsem se stále dopředu, abych došel někam z těch pustin. Pozdě večer jsem se dostal do Albasanu, kdež bylo již všechno plné i kolem města, tak jsem spal na hřbitově mezi hroby pod olivou.

Pavel Novotný
(konec VIII. části)