V sobotu 4. prosince 1915 jsem našel četu, dostali jsme šálek kukuřice na 4 lidi, a pak jsem spal zas na hřbitově. Druhý den jsem si koupil 1 hlávky zelí za půldenár a byl bych ho snědl celé syrové, proto jsem šel za město, našel jsem dvě želvy a z toho jsem si uvařil dobrou polívku. Oddíl však již odcházel, tak jsem to vzal s hrncem a šel za nimi. Pod městem sedl na kámen a jedl, co jsem tak odhazoval kůstky ze želvy, přiběhl malý psík a sbíral je, mně polívka chutnala velice a jiného jsem však neměl, až bylo jisté, že přijde zase zle. Proto jsem psíka přivábil, hodil do deky a šel jsem dál; že však řval, zašel jsem do strouhy, tam jsem ho zabil a mohu říci, že mě zachránil v dalších dnech, neb jsme nic nedostávali. Kraj byl již více teplý, rostly zde olivy, palmy a šli jsme přes bažinaté roviny, kdež bylo též vidět rýže.
7. prosince 1915 v poledne jsme prošli Kavajou a za hodinu jsme již viděli tu spásnou Drač s mořem. Než jsme tam však došli, potkali jsme srbského majora, který nařídil, že do Drače již nikdo nesmí, neb je bombardována rakouskými a německými válečnými loďmi. Proto s námi odbočili z cesty na planinu, kde bylo několik palem, a tam jsme byli bez jídla, jen jsme se sytili pohledem na moře, v němž se projíždělo kolem břehu hodně rybářských loděk. Druhý den s námi zas nic nedělali ani nám jíst nedali, jen slibovali, že ty loďky nám již chleba vezou, proto na ně mávali fanglí, ale ti se nás ani nevšimli. Bylo hladu a nikde nic nebylo k sehnání ani nějaká tráva. V noci někteří zabili komandantovi osla, kterého on měl pro svou potřebu. Nebyli snad při tom dost opatrní, stražáři je zpozorovali, strhli křik a začali střílet, když viděli, co si dovolili zajatci komandantovi provést, a ten, kdo to udělal, ještě utek, ale oni pochytali ty nejbližší, kdo jim padl do rukou. Byl mezi nimi též Fr. Zavadil od 5. kompanie. Když se to zas utišilo, plazil jsem se k oslovi, vzal z něj srdce, játra, kousek masa a odplazil jsem se k moři, kde jsem to hned vařil. Třetí den večer jsme teprve dostali po jednom bílém rýžovém chlebíčku, který každý spolkl jako jahodu.
V pátek 10. prosince 1915 časně nás seřadili a dostali jsme po jednom chlebu a půldruhého šálku mouky, což bylo hlášeno na 4 dny, že jdem na poslední místo do Volony. Hned se též vyšlo přes Kavaju, pak jsme se od dřívějšího směru nehnuli napravo do bažin. Arnauti nám říkali, že jestli přijde deštivé počasí, tak nevybředneme z těch močálů ani jeden. Druhý den jsme šli stále pustinami kolem vody, a pak jsme se museli převážet na pontonu přes řeku, což trvalo dlouho.
V neděli 12. prosince 1915 jsme vyšli hned ráno časně a museli jsme se několikrát brodit přes potoky. Pak asi od 2 hodin odpoledne jsme přišli do vod, kde jsme se brodili po kolena, místy i po pás až pozdě do večera. Zle bylo s tím, kdo byl příliš vysílen a nemohl dojít do konce – těch bylo také dost. Když jsem přešel ty vody, již se šeřilo a já neměl již chleba, proto jsem si snesl trochu dříví, vodu a chtěl jsem si uvařit trochu kaše z mouky. Jelikož jsme se přes ty vody úplně roztrhali a pomíchali, ostal jsem přes noc u ohně zas sám, což se mi tentokrát nevyplatilo. Přišli ke mně srbští rekruti, kteří byli u jiného „odřadu“ jako strážaři a chtěli na mně, abych jim došel pro vodu, ač byla skoro vedle. Když jsem seznal jejich úmyslu, nechtěl jsem jít a oni se začali u ohně ohřívat, jeden však mi sebral mouku, co jsme měli na 4 dny. Já ho prosil rukama sepjatýma, tahal se s ním, aby mě to nebral, že je to moje jediná záchrana, ale dostal jsem od něj rána do prsou, od druhého „kolbou“ ze zadu do hlavy, aby mi nic nezbylo, kopli mi do šálku a zůstala mi jen rozbitá hlava.
Pavel Novotný (konec IX. části)