Sloupek z fary
„Já jsem vzkříšení a život, praví Pán, kdo věří ve mně, neumře na věky.“ (Jan 11,25)
[Křečovické listy 37/2011]

Jsem rád, že Velikonoce jsou

Mám rád Velikonoce, ne kvůli probouzení přírody a příchodu jara, ale pro víru a život v ní. Písničkař Jaroslav Hutka ve své písničce Krásný je vzduch, krásnější je moře zpívá: „Pevný je stůl, pevnější hora, co je nejpevnější, co je nejpevnější? Ta člověčí víra.“ A víra člověka je opravdu pevná i silná. Když řekne lékárník „ten lék vám pomůže“, věříte mu a doktor, že se uzdravíte, o tom nepochybujete, ale konáte, co vám řeknou. Když vám někdo poví, že zase všechno bude dobré, alespoň trochu se uklidníte, protože mu věříte. To vše se děje v přirozené rovině. Je však něco, co přesahuje veškeré lidské očekávání. Není jeho produktem, ale naplněním. Tak jako žízeň nevymyslela voda, tak ani touha po plnosti nevymyslela nebe. Voda i nebe jsou. Tak i víra a její naplnění existuje. O Velikonocích se tomu tak děje. Díky Bohu za to! Díky za zprávu, že Bůh tak miloval svět, že poslal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Jestliže Otec svého Syna nenechal ve smrti, tak ani člověka nenechá hrobu, ale dá mu život. Takový jaký má být. Hluboce lidský a přitom Boží – věčný. Je mnoho lidí, kteří život dostali, ale neprožívají ho. Jdou z práce do práce, jeden den jako druhý, pátek nepátek, svátek nesvátek, neděle je pracovní. Ráno vstát, večer končit a zítra nanovo. Bezmyšlenkovitě, bez barvy, bez radosti, bez tečky, to není život. Žít je víc než být, než vegetovat. Život je to, co prožíváš, tvé pocity, zážitky, radost, pláč, smích, těšení se, žít je snít, vymyslet, tvořit, stále se na něco těšit, dělat něco, z čeho mám radost. Život je dar, který se rozvíjí a rozkvétá. I ve stáří má bohatnout. K té hodnotě života také patří vědomí, že nejsem sám. Člověk totiž nemůže zůstat osamělý. Žít ve společenství s někým, a to se nemyslí jen manželství, ale všeobecně – obyčejné lidské přátelství či sousedství je sdílení radosti, sdělování zkušeností, vzájemná pomoc, jak říkají moudří: Společně se lépe žije. Plně žít znamená i vědomě umírat. Každým ranním probuzením, se pomalými krůčky blížíme ke smrti. Žít je stále něco opouštět, loučit se. Abychom něčeho dosáhli, musíme něco opustit. Abychom mohli stát na tomto místě, musíme opustit jiné místo. V každém loučení je i trocha smrti. I náš Pán se musel vzdát života, zemřít, aby mohl dosáhnout věčnosti pro všechny. Proto to umírání.

Jsem rád, že Velikonoce jsou. Mají svoji sílu. Ona vychází z brzkého rána, když učedníci svědčili, když viděli zmrtvýchvstalého. Ta zvěst byla tak silná, že změnila smýšlení apoštolů. Síla Velikonoc otevřela důvod slavení tajemství smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. První křesťané přicházeli slavit eucharistii s radostí, že se mohou s Ježíšem setkat. Riskovali všechno i svůj život. Obdivujeme je za to a připomínáme si je. Ale my žijeme dnes a obdiv nestačí. Je třeba v jejich svědectví a věrohodnosti pokračovat.

Každé neděle jsou malé Velikonoce. Nejde o to, jestli mám nebo nenám čas jít do kostela, ale o naší odpověď na Boží pozvání, kterým nás Kristus volá ve svůj den k sobě. Svolává nás, abychom jako farnost slavili památku jeho umučení a zmrtvýchvstání. I kdybychom byly ve stejné situaci jako křesťané prvních století, že bychom neměli kostely, že by neděle nebyla volným dnem a že by zákony zakazovali shromažďovat se ke křesťanským bohoslužbám, i v tom případě bychom se museli scházet ke mši svaté. Tak říkali první křesťané: „My nemůžeme žít bez slavení dne Páně, bez eucharistie, bez oslavy vzkříšení Ježíše Krista. Neděle posvěcuje všechno a přivádí blíž k Bohu, a co nás navzájem sbližuje.“ Kdo má o neděli čas na Boha, má podle zkušeností čas na lidi kolem sebe. Je tolik nemocných, starých a opuštěných, kteří čekají na návštěvu. Ten sváteční den má být dnem rodiny, časem rozhovoru, společné hry, nebo výletu s dětmi. Je časem odpočinku a ušlechtilých zájmů. Také by bylo dobré v neděli odbourat všechno, co se ve shonu týdne nahromadilo hněvem a nedorozuměním. Odtud má vycházet ta tvorba pokoje, dobra a radosti, po které dnes svět žízní a touží. Jsem rád, že Velikonoce jsou. Skutečnost, že Ježíš vstal z mrtvých a pozval mě i tebe k uchopení daru života je nadevšechno důležité. Díky jemu je lidský život plodným obdarováním jiných, společenstvím s druhými v lásce. Je to nesení bolesti a trápení. Přijetí smrti jako brány do věčného života.

Na radostnou oslavu velikonočních svátků zmrtvýchvstání Ježíše Krista, přeji Vám, ať Kristu zmrtvýchvstalý žije v nás a my přinášíme svědectví o zmrtvýchvstání našim dobrým životem. Aleluja!

P. Kazimierz Duš

Noc kostelů

1. června proběhne opět po celé republice takzvaná Noc kostelů. Do této noci je v naší farnosti zapojen maršoviský kostel Zvěstování Panně Marii. Začíná se v 19.00 s předpokládaným koncem ve 22.00. Do programu jsou plánována témata: Zničené kostely v pohraničí, Virtuální prohlídka hřbitova. Konečný program stejně jako další informace ohledně Noci kostelů nejen v Maršovickém kostele naleznete na www.nockostelu.cz

Bohoslužby o Velikonocích 2012

Obsah tohoto čísla
Úvodní stránka Křečovických listů