14. prosince 1918 odjížděl náš „tatíček Masaryk“, 1. prapor 21. pluku a 2. prapor 22. pluku do Čech. Odpoledne jsme jeli podzemní dráhou na Boulevard des Italiena a chtěli jsme jít do muzea Grevin, nemohli jsme to však hned najít, a když jsme tak chodili, zastavil nás jeden civil s paničkou a dali se s námi do řeči. Když se dověděli, že jsme Čechoslováci a že jsme v nemocnici – aby prý jsme šli s nimi do divadla Palais Royal. Dali nám v kavárně kávu a pak jsme dostali též lóži pro čtyři osoby v divadle na galerii, hrálo se tam pěkně, neb tam chodí samá elita, ale my jsme rozuměli až desáté slovo. O půl šesté byl konec a my když jsme se dostali zas na Boulevard des Italiens, byly ulice jako zeď, křiku, pískání, zpěvu, střílení a vše jako jeden celek, který člověka uchvátil a nesl sebou jako pírko. Mnozí byli bez čepic, klobouků, bez kabátů, o které přišli v tlačenici, ale zlobení nepomohlo, neb bylo křiku k ohluchnutí. Nejvíce hřmotu nadělalo americké vojsko, neb to byla oslava příjezdu presidenta Wilsona, a proto vedly oslavy po americku. My jsme se dostali s velkou námahou do podzemní dráhy, která byla také přeplněna a s ní do naší ulice. Všude po městě bylo světlo jako ve dne, zvlášť na hlavních ulicích některé domy byly jako v ohni, jiné ozdobeny různými barevnými světelnými reklamními obrazy, takže to připadalo po těch válečných vřavách jako moře pohádek. Druhý den, když jsme chodili po ulici, zastavil si nás nějaký mladík a žádal, by si nás mohl vyfotografovat do alba spojeneckých vojsk. 16. prosince 1918 odpoledne, když jsem vystoupil z podzemní dráhy před operou, bylo tam všude plno lidu, postavím se a čekám, neb nebylo možno dál jít, za půl hodiny jel tudy prezident Wilson a pak za hodinu zase zpět. Chodili jsme též do českého hostince „U Zelenků“, kde nám platil každý den jeden vrchní číšník z Grandhotelu, Karel Vydra, 30-50 sklenic piva. 19. prosince 1918 jsem viděl italského krále s korunním princem, když projížděl Paříž. Též jsem si koupil střevíce za 33 franků. Došli jsme si též do české kolonie a dostali jsme každý jedno teplé a jedno lehčí prádlo americké dva ranže, krabičku fíků a kousek čokolády. Z Národní rady jsme dostali revoluční pásky a ostatní vyznamenání, že dostanem od svých rot až v Čechách.
Dříve doktor odesílal pacienty, jak jen byl trochu vyléčen, ale nyní, když nepotřebovali již místa pro nové, zůstávali zde ranění déle. My jsme však již neměli nikdo stání, zvlášť když jsme slyšeli, že již naše pluky odjíždějí do Čech. 22. prosince 1918 nás převlékli z nemocničního prádla do vojenského, dostali jsme u české kolonie 10 franků, od Národní rady též a večer v 6 hodin jsme odjížděli sanitním vozem z nemocnice Pantheon a v 9 hodin večer jsme odjeli z Paříže. Na Štědrý den jsme přijeli do Cognaku a tam nás v nemocnici znovu rozdělovali podle ran, někteří zůstali ještě v nemocnici, jiní v „rekonvalescenci“ a nás asi 4 dali na „depo“, ale tam nebylo ani kde spát. O svátcích vánočních jsme chodili z kanceláří do kanceláří, ale všude nás jen odbyli, vymlouvali se, když jsme se ucházeli o svoje požadavky, neb zde byl všude nepořádek a všude jen „ulejváci“. Vše se připravovalo již k odjezdu a my jsme měli čekat, až vše odjede, teprve že pojedeme zvlášť sanitním vlakem. Byl nám však každý den jako moře, proto jsme šli na posádkového velitele, kapitána Koutného, aby nás dali do stanu ke 23. pluku, abysme mohli s nimi jet o několik dní dříve. (To se mi však nevyplatilo.) 26. prosince 1918 dostával 23. pluk od města Cognaku prapor, ale docela jiným způsobem než nám. 30. prosince 1918 jsem byl též v našem biografu, kde hráli snímky z nějaké stavy v Praze, ale to bylo jásotu a křiku jako od malých dětí a stále chtěli, aby se to opakovalo. 3. ledna 1919 jsme konečně po dlouhých prosbách byli přiděleni k rotám a dostávali jsme hned nový oděv, výzbroj, boty a všechny potřeby i naše zadržené prémie. V neděli 5. ledna dopoledne se nakládal trém a odpoledne ve 3 hodiny jsme se ubírali posledně za zvuků naší hudby na nádraží v Cognaku a v 5 hodin jsme odjížděli z tohoto našeho druhého domova. Ve vagonu nás bylo 49 se vší výzbrojí, takže jsme sotva mohli stát, ale na to nikdo nedbal, vždyť jsme jeli k domovu po takovém utrpení a zkouškách. Tratě však byly přeplněná a museli jsme mnoho čekat, 3-5 hodin i celý půlden a to bývalo křiku, neb se ta cesta k domovu zdála příliš dlouhá. Tak si nás předávali, vždy vystřídali lokomotivu, až jsme se třetí den večer dostali na poslední francouzskou stanici, kde jsme stáli asi 3 hodiny, pak nám rozdělil vlak na dva díly, ke každému dali 2 silné elektrické mašiny a jeli jsme skrz Alpy, někde přes 1 m sněhu.
9. ledna 1919, když jsme již měli Alpy za sebou, sepjali nás zas dohromady, dali nám silnou parní lokomotivou, s kterou jsme pak ujížděli jako na závodech a večer jsme již byli na místě – v Padový. Tam jsme spali do rána ve vozech a ráno jsme šli do Betele a ubytovali nás v Hindeouburgově zámku. Zde se každý transport naložil do italských vagonů, které šly až do Č. Budějovic. 15. ledna v 6 hodin ráno jsme vyjeli z Padovy a ve 12 hodin jsme jeli přes rakousko-italský front a řeku Piavu po dřevěném prozatímním mostě, takže nám hrozilo, že spadnem se vším do Piavy. Druhý den ráno jsme již byli na hranicích Rakouska a tu mělo být vše pohotově kdybysme snad byli přepadeni. Jelo se velice pomalu, takže jsme na jedné větší stanici stáli celý půlden.
17. ledna 1919 jsme byli přepadáni celou cestu, zvláště jakmile vlak zastavil. Hned bylo kolem vlaku roztrhaných hladových vojáků i feláků rakouských dětí, žen a vše úzkostlivě prosilo o kousek chleba, nebo něco k jídlu – dávali jsme jim i poslední, vždyť jsme dobře věděli, co je hlad a sami jsme ani mnoho nejedli, jen jsme si vykládali a těšili se na domov, ke kterému se s námi vlak blížil. 18. ledna 1919 ve čtvrt na tři ráno s námi zastavoval v Č. Budějovicích a již nám hrála vojenská hudba v nádraží na uvítání. Každý si zajisté představí, co bylo zpěvu, křiku a jásotu, že jsme se přec šťastně dostali skoro za 5 let opět do své rodné země. Tam nás přeložili do našich vagonů a v 1 8 hod. nás již unášel vlak ku Praze. Všude na nádražích byly slavobrány, vše ozdobeno a jakmile jsme někde zastavili již jsme byli obstoupení spoustou lidu – našli se známí a již se dovolával každý a poptával na toho – onoho a tak to byli již stále. Ve 3 hodiny odpoledne jsme vystoupili opět za zvuků hudby na Wilsonově nádraží a byli jsme oblehnuti spoustou lidu. Vše se muselo seřadit a měl k nám vrchní inspektor vojska Scheiner uvítací řeč, na niž mu odpověděl velitel našeho oddílu a šli jsme pak na Hradčany do Černických kasáren. Jak bylo dojmy na nás působily se vypsat nedá – jen tolik, že jsme se cítili ze všeho utrpení již odměněni a každý měl oči zalité slzami, aniž věděl proč. Tak jsme totiž cítili ten vděk národa -- ale klamali jsme se!!! (Všichni, co jsme byli od 21. a 22. pluku, neb ranění, dostali jsme hned první dovolenou, ale jen na 5 dní, aby prý se mohli všichni brzy vystřídat.)
21. ledna 1919 jsem šel za 5 let zas na dovolenou, s jakými pocity nemusím psát. Po uplynutí dovolené jsem jel do Prahy, ale 23. pluk, ku kterému nás přidali byl již v Brně a k našim plukům 21. a 22. nás již nechtěli přeložit, proto jsem musel do Brna. Tam jsme byli ubytováni v prkenných barákách, proti České technice a chodilo se každý den na cvičení. My ale, co jsme byli ranění, chodili jsme k lékaři a na cvičení se nám nechtělo, neb to již nemělo pro nás smyslu. Tak jsme si vyžádali 20 dní dovolenou, kterou jsme 20. února 1919 nastoupili. Když ale jsme se vrátili z dovolené, tak se nám zvlášť ta vojna již nechtěla líbit, a pak se vyprávělo, že se pojede na Slovensko. To nás teprve málo zajímalo, proto jsme chodili stále na doktora. 20. března 1919 odjížděl 23. pluk na Slovač a mě poslal doktor do záložní nemocnice č. 3. Tam jsem se zdržel týden. 5. dubna 1919 přišlo moje vysvědčení z nemocnice, v němž mi bylo přiznána značka C (a proto jsem měl být dán ke službě beze zbraně, já jsem se však v „ulejvání“ nevyznal, a proto jsem sloužil jako každý zdravý).
Pak přišel rozkaz, že v Užhorodu Maďaři udělali silný útok na italskou legii a my, že tam máme být přeloženi. Šli jsme tam pěšky 100 km a stále v dešti a v noci jsme spali obyčejně ve stodolách. Potkali jsme též Židy, které schytali v Užhorodě (padělali kolky na peníze), které jim nalepili na obličej a z nás každý, kdo je potkal, tak si též na ně „přidal“, tak že byli máloco živí. 17. dubna 1919 jsme došli do Sebranice nedaleko Užhorodu, tam jsme byli 4 dny, dali nám potřebné věci a odvezli nás v nákladních automobilech zpět do Košic, neb se tam čekalo od Maďarů povstání. 29. dubna 1919 nás zas odvezli do Užhorodu a dělali jsme nástup. Maďary jsme zatlačili a dobyli hlavní železniční křižovatky Čopu. Tam jsme 1. května 1919 manifestovali a naše hudba zde prvně zahrála naše národní hymny. Držely se služby ve vesnicích na nádražích a zadrželi jsme na dva-tři tisíce zajatců, kteří byli posláni z Ruska Maďarům na posilu. Přišla zpráva o nešťastné smrti ministra Štefánka, konaly se smuteční projevy za přítomnosti všeho vojska.
12. května 1919 jsem byl poslán se stráží na nádraží v Batumi, tam jsme měli dobrý byt i stravu, ale byly tam vši. Ročníky od 22 let výše a od 20 let mladší byly demobilizovány. Prvý prapor od 23. pluku byl dán k Miškovci, neb tam Maďaři dělali silný útok, nás vyměnili domácí vojáci na nádraží a šli jsme k pluku. Denně jsme chodili po hranicích neb to byl nejvýchodnější cíp naší republiky. Nepřikládala se velká pozornost maďarskému útoku na Miškovce, ale pak když naše vojsko bylo donuceno k ústupu, bralo se to již vážně. My jsme šli 31. května 1919 se vším na nádraží a zaslali nás do Košic. Druhý den jsme měli přísnou pohotovost, vše se již bralo vážně, neb se z Košic všechno stěhovalo ve velkém spěchu, takže nám ani nešlo do hlavy, jak jsme mohli tak dlouho zahálet ve východním cípu Slovenska, když se již z Košic všechno stěhuje. 2. června 1919, když jsme již stáli připraveni před nádražím v Košicích, přijel praporník Kloud na koni a vysvětloval nám situaci – že totiž domácí pluky, aniž by se na ně dělal od Maďarů silný útok, dají se na ústup a vzadu rozhlašují, že jejich pluky jsou celé rozbité a dělají jen zmatek. Proto naší povinností je obnovit pořádek, všechno, co je vzadu rozptýleno musí s námi – nebo všechno střílet. Jeli jsme asi 4 stanice od Košic, tam jsme vystoupili, udělali řetěz (linii) a šlo se dopředu. Daleko jsme však nedošli a již do nás střílel maďarský pancéřský vlak – když ho naše artilerie zahnala, šli jsme dopředu. Přehnala se bouře a my jsme stále postupovali přes vesnici Hydasnemety, když jsme postříleli maďarskou cyklistickou patrolu. Zleva však bylo vidět jak naši z kopců ustupující a Maďaři ve velké síle nás zatáčejí zleva, jedině dva italské kanóny, které byly s námi, udržovaly je v postupu. Celou noc pršelo a my jsme se zahrabávali v klíně, blátě až do rána neb jsme měli zaujmutou dobrou pozici, kterou jsme nechtěli opustit.
Pavel Novotný (konec XIV. části)