Dnes rozsáhlé rekreační středisko s rozsáhlou chatovou oblastí a s více jak dvoukilometrovým břehem Slapského jezera v létě obleženého rekreanty, vyznavači jak příjemného koupání a slunění tak různých vodních sportů, má velice dávnou a dlouhou historii.
Dnešní Živohošť je hlavně velkým rekreačním střediskem. Oba břehy slouží hlavně v létě k provozování vodních sportů, ke koupání, windsurfingu i jiným aktivitám.
Po napuštění přehrady, jak již bylo řečeno zůstal na levém břehu kostel, fara, škola a hřbitov, a i na pravém břehu zůstalo několik výše položených chalup. Dnes patří pravý břeh pod obec Křečovice a levý břeh pod obec Chotilsko.
Málokterá povltavská obec, snad s výjimkou Těchnice nebo Červené nad Vltavou se může pochlubit tak dávnou historií jako Živohošť. Pod hladinu Vltavy tu po napuštění Slapské přehrady zmizela i část české historie.
První zmínka o osadě Živohošť pochází z roku 1057 a to v latinské podobě SIUOHOSCHI. Je to do latiny zkomolené české slovo.
Další informaci, kterou máme je, že v té době byla Živohošť knížecím loveckým dvorem, a že zde v roce 1141 strávil český kníže Vladislav II. Vánoce.
V roce 1171 daruje manželka Přemysla Otakara II., královna Kunhuta celou Živohošť i s kostelem sv. Fabiána a Šebestiána do majetku řádu Křížovníků s červenou hvězdou. Jedná se o první zmínku o živohošťském kostele.
Ten podle vykopávek a průzkumů měl v té době podobu trojlodní basiliky, později byl přestavěn do dnešní podoby a poté ještě mnohokrát v různých stylech upravován.
Protože kostel stál na vysoké stráni nad řekou, byl uchráněn před přehradou a spolu s vedle stojící farou, školou a hřbitovem tvoří svědectví o slávě a historii staré živohošťské obce.
Je zajímavé, že kostel i fara do dneška patří řádu Křížovníku s červenou hvězdou.
Pod kostelem, dnes zhruba v hloubce 20 metrů při plném vzdutí je jeskyňka, kde před zátopou bývala socha Panny Marie, ke které se plavci modlili a prosili o požehnání pro pozdější plavbu Svatojánskými proudy. Soška byla před vodou uchráněna, dnes je pod vodou umístěna jiná soška, kterou tam umístili potápěči. Je paradoxem, že už se jedná o druhou "potápěčskou" sošku. Tu první někdo ukradl. Doufejme, že ji tentokrát dobře připevnili.
Další etapou v historii Živohoště je rok 1419 kdy jezdecké vojsko katolických pánu o 1300 mužích zde zmasakrovalo zhruba 300 husitských poutníků putujících na husitský sněm ze Sezimova Ústí do Prahy. Poutníci šli podél řeky po benešovském břehu, katolíci jich 100 zabili, dalších zhruba 100 odvlekli do Kutné Hory kde je naházeli do horních šachet. Zbytek se bránil a čekal na pomoc z druhé strany řeky, před kterou katoličtí vojáci utekli.
Ve dvacátém století před první válkou tvořilo obec asi 21 domů po obou stranách řeky a asi 140 obyvatel. Jak postupně rostl ve Středním Povltaví turistický ruch stavěly se i tady různé hostince a hotely. Nejznámější byl hotel Roušavý, který stál a pod hladinou stojí dodnes na levém vltavském břehu (tam kde je kostel) za ohybem řeky směrem po proudu k Moráni.
7. května 1945 zde bylo Němci zastřeleno 7 obyvatelů Záborné Lhoty, kteří hlídkovali v kraji, pravděpodobně očekávajíce osvobození. Jejich těla pak Němci naházeli do Vltavy. Kříž na jejich památku je u kostela.
Nejdůležitějším obdobím pro Živohošť v její novodobé historii byla padesátá léta dvacátého století. O stavbě přehrady se mluvilo už velmi dlouho, ještě v dobách monarchie, ale nebyly finance a snad ani vůle věc dokončit. Za první republiky se postavila malá přehrada ve Vraném a v období druhé republiky se dokončila Štěchovická přehrada, která zadržela vodu až k hotelu Záhoří. Slapská přehrada měla být původně na jiném místě proti proudu, nad hotelem Záhoří, to místo je zhruba kilometr od dnešní hráze. Po válce se změnily plány a s nástupem komunistů k moci dostaly tyto velikášské akce zelenou.
Slapská přehrada se začala stavět v roce 1951 (respektive 1948) a dokončena byla v roce 1954.
Živohošť byla vystěhována, naprostá většina domů ležela v zátopovém pásmu a lidé odešli od své řeky do jiných domovů. Během června 1954 byla celá obec zatopena a zbytek se postupem času přeměnil ve velkou rekreační oblast.
rákosníkova hospoda
Spolu s již zmíněným kostelem, který stojí dodnes byla největší památkou Živohoště prastará Rákosníkova hospoda, která zde v nezměněné podobě stála od roku 1617, takže pamatovala staré samostatné České království před Bílou horou, a dočkala se i znovuobnovení České státnosti v roce 1918. Byla to jednoduchá roubená stavba se velkým zápražím a vysokou verandou, prostě typická povltavská plavecká hospoda. Protože byla známa její historie, prosadilo se, aby byla před zatopením rozebrána, ale její postavení se nikdy neuskutečnilo. Neověřené informace říkají že posloužila jako dobré topivo, každopádně trám s letopočtem 1617, který byl původně nade dveřmi můžete dnes vidět v benešovském museu. Co se týká celé stavby museum bohužel zatím neposkytlo informace.
U hospody byl prastarý přívoz zaniklý napuštěním přehrady. Velmi vyhlášené byly hlavně Živohošťské poutě a posvícení. Říkalo se že se v Živohošti mažou koláče po obou stranách. Znamenalo to že se mažou na obou břehách Vltavy.
Jirásek-Suk-Smetana-Hašek
Zavítal sem Alois Jirásek, velmi častým hostem a přítelem šenkýřovi rodiny byl i skladatel Josef Suk, který miloval Vltavu. Chodil si sem odpočinout i popovídat, pobesedovat s plavci, a několikrát se svezl i na jejich vorech. Je velmi znám jeho výrok, že Bedřich Smetana musel Vltavu kolem Živohoště osobně znát, protože jinde než tady řeka neměla tóninu As dur v níž Smetana napsal scénu reje rusalek.
V povídce Střed Evropy popisuje Jaroslav Hašek Vltavu od Prahy ke Kamýku a v jedné části zde věrně popisuje školu v Živohošťi a její chudobu, a vůbec chudobu Středního Povltaví i trochu života v samotné Živohošti.
Ústí
Kousek od Živohošti, proti proudu byla vesnice Ústí, nacházela se při ústí potoka Mastníka do Vltavy, na protějším břehu byla stará solnice, která měla zásobovat solí rozváženou po vorech nebo v šífech oblast Nového Knína, která ale nikdy nesloužila svému účelu. Její zbytky se dodnes nacházejí dole u původního koryta. Sedlčansko mělo svou solnici na Zrůbku, byla to krásná barokní stavba s mansardovou střechou, a další ve vsi Oboz.
Moráň
Dolů po proudu pod Živohoští se v místech asi 500-1000 metrů pod dnešním Živohošťským mostem nacházela vesnice Moráň. Byla to jedna z nejkrásnějších vsí kolem řeky. Byly tady dva plavecké hostince výborné kvality, u jednoho z nich do první světové války býval starý pivovar, který se podle sochy před ním u řeky stojící jmenoval U Černého svatého Jana. Moráň patřila k majetku Benediktinského kláštera na Ostrově u Davle a po jeho zničení do Svatého Jana pod Skalou u Berouna.K Moráni patřil a dodnes patří i statek Malčany, který původně stál na plošině víš nad řekou a dnes je posledním stavením, které ze staré Moráně zůstalo. Jméno Moráň bylo v našem kraji zcela zapomenuto. Moráň patřila farností do Živohoště, právě jako řada okolních osad od Políčan až k Chotilsku.
Pán na hradě Ostromeči měl krásnou ženu. Zamiloval se do ní jeho bratr a usiloval o její lásku. Ona ale zůstala věrná manželovi. Odmítnutý bratr pak rozhlásil pomluvu, že manželka je svému muži nevěrná s panošem, který jí slouží.
Manžel pomluvě uvěřil a odsoudil svou ženu k smrti. Dal ji zabednit do sudu a svrhnout ze skály do Vltavy. Žena ale přežila a v jeskyňce pod dnešním kostelem porodila manželovi dva chlapce. Dala jim jména Fabián a Šebestián.
Zatím se pán trápil a svou bolest se snažil utišit v lovu. Jednou v hustých lesích nad hučícími proudy postřelil laň, a poslal sluhu, aby jí šel hledat. Ten objevil nad řekou v jeskyni chudé obydlí, a v něm poznal svou paní. Vrátil se a svému pánu zvěstoval: Pane, naše milostpaní je ŽIVA V HOUŠTÍ….. Pán svou ženu odprosil a vzal ji s dětmi zpátky k sobě.
Na Neveklovsku se vykládá pověst podobná:
Z nevěry neprávem obviněnou manželku tloskovského rytíře přikáže manžel zabít. Sluhové, ale neposlechnou a manželku pustí. Ta se usazuje v místě dnešní Živohoště a tam v jeskyňce pod dnešním kostelem porodí dvojčata, a dá jim jméno Fabián a Šebestián. Když se na řece objevili plavci prosila je o trochu jídla pro sebe a pro děti. Plavci jí něco k jídlu rádi vždy dali, a její přítomnost se stala známou po celém vltavském kraji, takže kdykoliv plavci pluli kolem tak volali: Jsou ŽIVI HOSTÉ?
Jako v první pověsti jí tady manžel opět našel a vzal k sobě, a na poděkování nechal v těch místech postavit kostel, který zasvětil svatým Fabiánovi a Šebestiánovi, což byla také jména, která dala žena jejich dětem.
Svátek má Justýna
Zítra má svátek Věra
Návštěvnost:
ONLINE:2
DNES:260
TÝDEN:260
CELKEM:1537579