Josef Suk – osobnost, jejíž hudba vyrůstala z krajiny Křečovic
V roce 2025 uplynulo 90 let od smrti Josefa Suka, osobitého hudebního skladatele, vynikajícího houslisty a jedné z klíčových osobností české hudby přelomu 19. a 20. století. Rodák z Křečovic byl nejmladším ze tří dětí místního učitele a regenschoriho chrámu svatého Lukáše. Právě zde, v prostředí venkova a hudby, se začal formovat jeho celoživotní vztah k umění.
Na housle začal hrát v osmi letech. Jak si sám poznamenal do deníčku, chtěl „svému tatíčkovi malounko zahrát k svátku“. Otec brzy rozpoznal chlapcův výjimečný talent a v jedenácti letech jej poslal do Prahy na konzervatoř. Zde Josef Suk studoval hru na housle a později přestoupil do mistrovské kompoziční třídy Antonína Dvořáka – setkání, které zásadně ovlivnilo celý jeho život nejen umělecky, ale i osobně: Suk se seznámil s Dvořákovou dcerou Otilií, kterou si později vzal za manželku.
V té době se zároveň formuje České kvarteto, v němž Suk působil jako druhý houslista. Soubor si velmi brzy vydobyl mezinárodní renomé a během své existence odehrál více než čtyři tisíce koncertů po celé Evropě. Vedle intenzivní interpretační činnosti se Suk systematicky věnoval i skladbě – převážně ve volných chvílích mezi turné. Přesto byl jeho tvůrčí rozjezd mimořádně rychlý: již ve 21 letech měl na kontě 32 skladeb.
K nejranějším dílům patří i Křečovická mše, kterou napsal ve čtrnácti či patnácti letech. Pozoruhodné je, že se k této juvenilii na sklonku života vrací a přepracovává ji – nikoli však optikou zralého skladatele, ale tak, jak by ji podle vlastních slov napsal zhruba v osmnácti letech. Vzniká tak dílo svého druhu unikátní.
Sukovu tvorbu výrazně ovlivnila poezie. V raném období jej inspirovalo dílo Julia Zeyera, spjaté se šťastnými léty zamilovanosti a rodinného života. Později nachází podněty ve verších Antonína Sovy a v závěru života zejména v poezii Otokara Březiny. Nešlo však o přímé zhudebňování textů, spíše o vnitřní impuls. „Poezie fungovala jako jakýsi talisman, který byl přetaven do hudby,“ vysvětluje muzikolog a přední znalec Sukova díla Jonáš Hájek.
Osud však skladateli nepřál. Zlomovým se stal rok 1904, kdy náhle umírá Antonín Dvořák. O rok později v Křečovicích umírá i Sukova žena Otilie a skladatel zůstává sám se čtyřletým synem. Tato dvojí ztráta se hluboce otiskla do jeho tvorby, především do monumentální symfonie Asrael, o níž Suk později prohlásil, že teprve od ní začíná jeho skutečné dílo.
Právě od tohoto období se však zároveň začíná měnit i přijetí jeho hudby. Zatímco rané skladby zůstávaly oblíbené, pozdní, myšlenkově i formálně náročnější díla byla přijímána rozporuplně. Bolestně se ho dotkla i muzikologická polemika známá jako Boj o Dvořáka a osobní útoky Zdeňka Nejedlého na jeho vlastní tvorbu. Přesto si Suk za svým dílem pevně stál. „Byla to sebejistota člověka, který své práci věnoval extrémní péči a čas,“ připomíná Hájek. Skladbu Epilog psal dlouhých jedenáct let.
Kritika skladatele hluboce zraňovala, nikdy se však nesnížil k osobním výpadům. Uzavíral se spíše do sebe, což se podepsalo i na jeho zdraví. Přesto si dokázal uchovat humor a nadhled, inspirován i moudrostí svého tchána Dvořáka.
Zásadní roli v jeho životě hrály Křečovice a okolní krajina. Právě zde vznikla většina jeho děl. „Viděl jsem kus světa, ale tady žiji nejraději a jsem nejvíce spokojen,“ napsal Suk o kraji, k němuž byl hluboce připoután.
Sukův odkaz zůstává živý i dnes. Vznikají nové edice jeho děl, odborné studie i vydání korespondence a o jeho hudbu se zasazují výrazné osobnosti současného hudebního života. K nejvýznamnějším patří dirigent Jakub Hrůša, šéfdirigent České filharmonie a hudební ředitel londýnské Královské opery, který se k Sukovu dílu dlouhodobě hlásí, i muzikolog Jonáš Hájek, jehož edice symfonie Asrael se stala zásadním mezníkem novodobé sukologické práce. „Suk se mi stal šťastným osudem,“ říká Hájek.
V únoru 2025 nás zároveň opustil Jan Suk, vnuk skladatele Josefa Suka a pravnuk Antonína Dvořáka – básník, esejista, redaktor a dlouholetý šéfredaktor nakladatelství H + H. Dětství a rané mládí strávil v Křečovicích a k tomuto místu se po celý život vracel. O odkaz svého dědečka pečoval nejen ve své tvorbě, ale také osobně, při setkávání s návštěvníky Památníku Josefa Suka.
Josef Suk byl člověkem vřelým, citlivým a mimořádně poctivým. Jeho dílo není rozsáhlé, ale o to hlubší. A právě v tichu křečovické krajiny, z níž vyrostlo, k nám dodnes promlouvá s neobyčejnou naléhavostí.
